Angloamerická sestava sázela na jistotu, efekt i city

Spoluautorkou této reportáž je Kristýna Suchánková.

Již počtvrté se v Praze konal jednodenní rockový festival Aerodrome, který se stal takovou předzvěstí tuzemské festivalové sezóny. Letos festival zaznamenal změnu v podobě přesunu pod střechu Tipsport Areny i přesto, že původně se měl konat pod širým nebem jako jeho předchůdci. Těžko říct, co vedlo organizátory k tomuto kroku, ale vzhledem ke konečné návštěvnosti akce se dá polemizovat o tom, že možná prodeje lístků nekorespondovaly s očekáváními a pořadatelé tak zvolili uzavřenější prostředí pro chystané koncerty. To neznamená, že by Tipsport Arena zela prázdnotou, ale jistojistě by se do jejích prostor vměstnalo o několik stovek fanoušků více. Je možná pravdou, že letošní kapely nelákaly tolik, jako v minulých letech, kdy vystoupili mj. System of a Down, Metallica a Avenged Sevenfold. Nicméně pro milovníky moderní tváře rocku a metalu byl letošní line-up téměř vytvořený na míru. O navození atmosféry se nejprve postarali punk rockoví Zebrahead, kteří v ČR dlouho chyběli a na které následně navázali veteráni tohoto žánru, nestárnoucí Bad Religion. Poměrně mladé publikum pak zvedli ze židlí čiperní Kanaďané Billy Talent, které poté předali žezlo populárním mladíkům Bring Me The Horizon. Hvězdou večera pak byli fenomenální KoRn.

David : Ač se to může zdát jakkoliv, Zebrahead nejsou vůbec žádní začátečníci. Kapela vznikla už v roce 1996 a letos tak zažívá dvacetileté výročí. V zámoří patří vedle žánrově spřátelených kapel Sum 41 nebo Blink 182 mezi absolutní špičky punk rocku. Do Evropy si ale pánové prokousávají cestu až nyní a jen velmi obtížně. U nás vystoupili počtvrté, přičemž od posledního koncertu v roce 2010 si dali pořádně načas. Mezitím však stihli vydat čtyři desky plné živelné pop punkové energie, která je provází po celou kariéru. Svůj podíl na tom mají i relativně pevné personální základy a zejména charisma a tzv. showmanship hlavního zpěváka Aliho Tabatabaee, původem z Íránu. Jinými slovy schopnost zaujmout a pobavit lidi, což je při pohledu na jejich show nevyhnutelné. Zebrahead to ale měli velmi těžké. Začínali už ve 4 hodiny před poloprázdnou arénou lidí, kteří na místo sotva dorazili. Američané však z šuplíku vytáhli to nejlepší, co mají, pořádně se rozpovídali, začali zpívat o párty, holkách a chlastu a všechno šlo najednou samo. Při letních punkových peckách jako „Hell Yeah", „Call Your Friends", „Sirens" nebo závěrečné „Anthem" se zvedla teplota v prvních řadách o desítky stupňů a skvělá atmosféra byla navozena. Druhý zpěvák Matty Lewis si dokonce připravil (i když to patrně byla improvizace) i takový rádoby punkový popěvek o Praze a jak se sem těšil, ale to byl takový drobný přešlap. Podstatně větším přešlapem byl nepovedený zvuk, který často všechno slepil do jedné hlučné zvukové vlny a ani od zpěváka nebylo slyšet ani slovo. Tak to u podobných akcí ale bývá, zvuk se má postupně zlepšovat, aby headliner měl křišťálově čisté zvukovody a nejvíce zaujal. Ani to neubralo na mém dojmu ze Zebrahead. Moje třetí návštěva jejich show a jsem z nich stále na větvi. Obdivuju jejich energii, nadhled a pozitivní pohled na všechno. Klobouk dolů a snad nás nenecháte čekat dalších šest let!

Kristýna: Na koncertě Zebrahead jsem byla poprvé, ale jejich tvorbu znám a poslouchám už několik let. Jelikož začínali už brzo odpoledne, měla jsem trochu strach, jak si s tím poradí a jak budou reagovat diváci. Naštěstí jsem nemohla být zklamaná, protože všichni na pódiu pařili jako smyslu zbavení a to včetně svých maskotů, kteří pilně dodržovali pitný režim. Zebrahead skvěle udržovali kontakt s fanoušky, čímž je velmi dobře začleňovali do celé show a když si vyžádali crowd surfery, bylo jim okamžitě vyhověno. Jediná věc, která mě zklamala, byl špatný zvuk. Kytary byly hrozně nahlas a zpěv se v nich často ztrácel až natolik, že mě kolikrát trvalo vůbec rozpoznat skladbu. Jinak jsem byla z výkonu kapely nadšená a doufám, že zase brzy do ČR přijedou.



Punk rockoví veteráni Bad Religion mají historii podstatně pestřejší. Není divu, když se jejich vznik datuje už do roku 1979. I proto je poměrně překvapující, že u nás zahráli teprve podruhé v historii, přičemž stejně jako v případě Zebrahead, naposledy v roce 2010. Bad Religion zkrátka míří na publikum v USA, kde patří mezi punkové modly. Markantní rozdíl byl však v průběhu koncertu, kdy pánové působili jako punkoví dědečci oproti svým rozlétaným kolegům. Zpěvák Greg Graffin si zřejmě nepotrpí na časté promluvy k publiku a nechal za sebe mluvit svou muziku. I proto během svého hodinového setu stihli hned šestnáct písní, což se kolikrát nepovede ani hvězdám, které mají k dispozici dvojnásobek času. Bad Religion hráli jednu skladbu za druhou s téměř nulovými pauzami a někdy člověk nevěděl, zda skladba už skončila a začíná nová. To samozřejmě přidalo na dynamice celého koncertu, nicméně i díky charakteru jejich písni a jisté monotónnosti Graffinova hlasu působil koncert trochu suše. Nemyslím to nijak ofenzivně, „I Want to Conquer the World",, „21st Century (Digital Boy)" nebo „You Are (The Government)" jsou vynikající punkové písně, za to klobouk dolů, ale hudbě Bad Religion už v dnešní době zkrátka chybí ta modernost, ta šťáva, která by tvorbu zpestřila. Na závěr samozřejmě nesměla chybět punková hymna minulého milénia „Punk Rock Song", po níž následovala neméně slavná „American Jesus", což byl velmi zábavný závěr koncertu. Bad Religion jsem viděl poprvé a vzhledem k intenzitě jejich koncertů v ČR patrně také naposledy. Díky za to.

Bad Religion pro mě byli jedinou kapelou, kterou jsem na letošním Aerodromu neznala nijak důkladně. Hned po jejich příchodu na pódium mě ale bylo jasné, že to nebudou žádná ořezávátka a že už asi mají hodně za sebou. Zpěvák měl docela zajímavý hlas, který ale v průběhu koncertu zevšedněl a skladby pro mě začaly být všechny na jedno brdo. Sama jsem byla překvapená, kolik songů jsem poznala natolik, že jsem si je v duchu i zabroukala s kapelou. Samozřejmě nejvíce zaujala hitovka „Punk Rock Song", která asi unikla jen málokomu. Po energií překypujících Zebrahead to byla docela ukolébavka, ale velmi příjemná!



První hvězda večera je naopak v ČR častým a velmi vítaným hostem. Kanadští Billy Talent u nás mají obrovskou základnu fanoušků a podle toho to také vypadalo pod pódiem. Už před samotným začátkem koncertu fanoušci skandováním zvali své oblíbence na pódium a bylo znát obrovské očekávání. I Billy Talent se tu nějakou dobu neukázali, jsou to tři roky od jejich koncertu na Rock for People a doteď není na světě ani žádná nová deska, která by tuto prodlevu vysvětlila. Tím přerušili tříletou frekvenci vydávání desek, které mají na kontě už čtyři, ale velmi brzy se přidá pátá. Novou desku nazvali Afraid of Heights a vyjde na konci července. Billy Talent od samého začátku kariéry působí neskutečně kompaktně jako nezničitelný tým, nicméně to už teď taky neplatí. V Praze se totiž nepředstavil bubeník Aaron Solowoniuk, který měl dříve problémy se srdcem a musel dokonce na operaci. Ze stejného důvodu vynechal i toto turné. Přejeme rychlou rekonvalescenci. Místo něj za bicí soupravu usedl Jordan Hastings mj. z novuzrozených Alexisonfire. Kanaďané vlétli na pódium jako uragán a nenechali nikoho na pochybách, že jsou ve vynikající formě. Zpěvák Ben Kowalewicz možná při nahrávání nové desky zapomněl chodit ke kadeřníkovi, ale hlasové dispozice má stále neuvěřitelné. Od prvních tónů tradičního otvíráku „Devil in the Midnight Mess" působil skálopevně a hlasově musel přesvědčit i ty největší skeptiky. Jak ten člověk dokáže v jednom kuse běhat po pódiu a u toho tak perfektně zpívat, mi zůstává záhadou. Prim hrály desky Billy Talent II a III, ze kterých pochází drtivá většina jejich největších hitů, z nichž neopomněli snad žádný. Naopak přidali i dvě ochutnávky z nové desky, již dříve vydaný singl „Afraid of Heights" a „Louder than the DJ". Fakt, že to klukům v kapele skvěle šlape potvrdil i moment, kdy Ben znenadání odběhl z pódia do zákulisí. Basák Jonathan Gallant se jen nechápavě ohlédl přes rameno, ale to už kytarista Ian D’Sa začal jammovat a zbylá trojice si neplánovaně zaimprovizovala, zatímco jejich hlas odpočíval. Naopak při písni „Try Honestly" nechal Benjamin odpočívat své spoluhráče a vzal si slovo. Skladbu věnoval všem obětem nedávného teroristického útoku v Orlandu a naplněné hale předal krátké poselství o vzájemném respektu, ohleduplnosti a úctě. Na jednu stranu si myslím, že tyto smutné události do hudby nepatří a na koncert už vůbec ne, nicméně na druhou stranu jsem rád, když to někdo zmíní a poukáže na to. Je dobře, že i populární osobnosti to vnímají a nebojí se o tom mluvit a vyjádřit svůj názor. Názor na dnešní „fucked up" dobu si musíme udělat ale každý sám. Billy Talent znovu a znovu předvádí, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti a že snad neexistuje špatný koncert. Vynikající nasazení, skvělá atmosféra, perfektní zvuk (!) a velmi, velmi agilní muzikanti. Tvorba této skupiny je mi velmi blízká a patří mezi mé nejoblíbenější umělce, proto ode mě slova kritiky nečekejte. Bravo!

Na koncert Billy Talent jsem se velmi těšila. Patří mezi moje srdcovky a byla jsem velmi zvědavá, jak to bude vypadat naživo. Od samého začátku jsem si koncert užívala a nemohla jsem najít jedinou chybičku, která by mi dojem zkazila. Ben za mikrofonem předváděl neuvěřitelné kousky a zpíval opravdu bezchybně, úplně jako z desky. Určitě jsem nebyla jediná, kterou jejich show očarovala. Při pohledu na skákající publikum bylo jasné, že Billy Talent tady má rád každá živá duše. Pánové vybrali skvělý setlist, zahráli samé hity a k tomu i nějaké novinky z nadcházejícího alba, na které se velmi těším. Jediným nepříjemným momentem byla zmínka o teroristickém útoku, která se moc neslučuje s dobrou náladou a úsměvem na rtech. Billy Talent mě naprosto dostali a pevně věřím, že po vydání nové desky se k nám zase vrátí.



Jediným zástupcem Evropské školy metalu v rámci tohoto večera byli britští Bring Me the Horizon. Kapela, na kterou si už léta nedokážu udělat ucelený názor. Od první desky v roce 2006 raketa na poli agresivního metalcoru, v posledních letech spíše mainstreamová popová hvězdička. Takto razantní změna směru není v tomto žánru příliš obvyklá. Ale popořadě. Bring Me the Horizon se těší obrovské popularitě, naskočili na metalcorovou vlnu při jeho největším boomu, který vlastně mírou vrchovatou pomáhali vytvářet. Postava Olivera Sykese se stala synonymem tohoto stylu a velmi rychle se stal nejen hudební, ale i módní ikonou. V Praze na pódiu to ale jako koncert metalcorové modly nevypadalo. Obří světelná tabule slibovala výraznou světelnou show, kterou měla doprovázet metalcorová přehlídka jednoho z nejpovolanějších. Nestalo se tak. Bring Me the Horizon ignorovali první tři alba s jedinou výjimkou v podobě hitovky „Chelsea Smile" a prakticky tak uzavřeli svou ranou tvorbu, díky které jsou tam, kde jsou teď. Už léta kolují zvěsti, že Oliverovi hlasivky jsou v tak špatném stavu, že staré metalcorové řežby zkrátka už nezvládne zpívat. Poslední dvě desky, které jsou velmi výrazně „měkčí" a prakticky postrádají charakteristický Sykesův chraplák, to jen potvrzují. A potvrdili to i při koncertě. Kromě zmíněné „Chelsea Smile" hráli pouze z těchto nových popovějších desek a nutno dodat, že se pan zpěvák moc nenadřel. Čtvrtinu koncertu si vzal na starosti halfplayback, čtvrtinu odzpíval klávesák s nenápadně schovaným mikrofonem, čtvrtinu nechal Sykes odkřičet publikum a tu malou zbývající část nějak odzpíval on. Můžeme jen polemizovat, jestli jsou zmíněné zvěsti pravdivé. Možná ano, možná se jen kapela chce ubírat jiným směrem, možná nechává puštěný playback kvůli autentičnosti písně, možná se Oliverovi prostě jen nechce. Buď jak buď, playback byl všudypřítomný. Kromě toho vizualizace celého koncertu připomínala diskotékovou párty kam přijeli zahrát Kryštof a jen doma zapomněli konfety a nafukovací balónky. Oliver Sykes zůstal na pódiu jen jako tvář kapely, nikoliv jako její hlas. A už vůbec ne hlas celého žánru, který tak výrazně tvořil a mohutně propagoval. Jako podpůrný sloup mých domněnek uvedu fakt, že v setlistu chyběly (a chybí už minimálně od vydání nejnovější desky That’s the Spirit) bezkonkurenčně nejlepší a nejslavnější hity kapely „Pray for Plagues", „It Never Ends" a především „Diamonds Aren’t Forever". Nehledě na fakt, že na začátku prakticky každého songu měli spuštěné půlminutové instrumentální intro, které bylo většinou úplně o ničem a roztrhalo celý koncert jako celek na kusy. Sykes se také jako frontman příliš nevyznamenal při kontaktu s publikem, které prakticky chybělo. Místo toho opět zaúřadoval playback a digitální poutač. Kapela by měla být v nějakém nenuceném kontaktu s publikem, alespoň trochu, aby lidi viděli, že hrají pro ně a ne jen proto, že je to zrovna jejich práce. Teď to bude znít trochu divně a výmluvně, ale proti Bring Me the Horizon nic nemám. Ani proti posledním deskám, které jsou jiné, ale hudebně kvalitní a vlastně se mi většina líbí. Jenom zkrátka jejich „živý" koncert příliš živý není a jméno Oliver Sykes už ztratilo svou dřívější váhu.

Bring Me the Horizon je další kapela, na kterou jsem se moc těšila, ale zároveň jsem se jejich koncertu i docela bála. Samozřejmě jsem také slyšela řeči o tom, že zpěváka Oliver Sykes naživo zpívat moc neumí a obávala jsem se, že mi koncert trochu zničí iluze o oblíbené kapele. Při první písni „Happy Song" z nové desky mě ale všechny obavy opustili a naopak jsem byla mírně překvapená, co z úst zpěváka vyšel za zvuk. Novou desku mám moc ráda, stejně jako předchozí Sempiternal a tak mě potěšilo, že vlastně téměř celý koncert kapela čerpala z těchto alb. BMTH hodně vsadili na efekt svého koncertu, takže se bylo vždy na co dívat i během pauz mezi skladbami, které byly někdy opravdu zbytečně dlouhé. Přesto měl koncert svůj rytmus, vkusné efekty, dobrý zvuk a určité kouzlo. Rozhodně jsem se nenudila.



Hlavní hvězdou večera byli američtí Korn. Kapela, která se již nesmazatelně zapsala do hudební historie mimo jiné jako jedni z tvůrců žánru nu-metal (ať už tento žánr uznáváte, nebo ne) a v Evropě je po nich stále velká poptávka. I oni v posledních letech žánrově odbočovali a to možná ještě drastičtěji než jejich ostrovní kolegové. Na posledních dvou deskách poměrně výrazně koketovali s dubstepem, což není zrovna žánr s metalem příliš spřátelený. Nicméně z toho dokázali vytěžit maximum a i tyto experimentální alba měli poměrně úspěch a mají svůj „Korn faktor", i když byly přijaty velmi rozpačitě. Kapela se nicméně nechala slyšet, že nové album, které právě chystá, bude návratem ke kořenům a k těm „klasickým Korn". A návrat ke kořenům jsme viděli na vlastní oči i v Praze. Korn aktuálně fungují v téměř původní sestavě, což bylo kvitováno snad všemi fanoušky po celém světě a šlape jim to náramně. I v Tipsport Aréně byla vidět znovu nalezená chemie a i když pánové během koncertu nebyli příliš komunikativní, bylo vidět, že je to stále (zase?) baví. A bavilo to i diváky. Aby také ne. Korn zahráli pouze dva songy, které vydali po roce 2003! Vypadá to, že s návratem ke kořenům to myslí opravdu vážně. Zpěvák Jonathan Davis si za mikrofonem počínal s klidem sobě vlastním a všechny staré skladby se opravdu snažil odzpívat tak, jak byly původně nahrány včetně takových raritek jako „Twist" nebo „4 U". Nemyslel jsem si, že tyto pecky uslyším ještě někdy naživo. Obrovské nadšení vyvolal Davis, když zpoza zákulisí přišel s dudy a s kapelou oprášili singl „Shoots and Ladders". Dále pak zazněly klasické staré hity této skupiny jako „Freak on a Leash", „Here to Stay" nebo „Got the Life". Nechyběl ani tradiční rituál při „Blind", kdy si publikum přiklekne a následně se rozdivočí. Z novějších skladeb jsme pak slyšeli „Hater" a „Coming Undone". Osobně mě docela potěšil cover Pink FloydAnother Brick in the Wall", jelikož v podání Davise tato kultovní věc zní ještě mrazivěji než od samotného Rogera Waterse. Korn předvedli bezchybný a profesionální koncert bez nějakých velkých zvláštností, možná jen s bubenickým sólem v podání aktuálního bicmena Raye Luziera, přičemž i při koncertu hlavní hvězdy byly vidět hluchá místa v publiku. Upřímně jsem čekal větší nával lidí, ale na průběh koncertu to samozřejmě nemělo vůbec žádný vliv. Kdyby bylo po mém, tak Korn v Praze hrají ještě teď a já si užiju každý jejich song. Výběr songů mě obrovsky potěšil, i když nehráli spoustu mých oblíbených písní, ale to by tam opravdu museli hrát do rána. Jsem moc zvědavý na jejich novou desku, zda-li bude opravdu taková, jakou slibují. A i kdyby ne, vždycky si je poslechnu znova a i na koncert se vypravím. Korni neomrzí.

Kapela Korn byl vrchol tohoto skvělého večera a já jsem nemohla být více natěšená. I od zpěváka Davise jsem čekala dobrý výkon, ale to, co předvedl, mé očekávání předčilo. Koncert Korn probíhal podstatně klidněji, než jsem si myslela, ale o to více byla každá skladba propracována k dokonalosti. A hlavně hráli staré skladby, které mají k jejich nově získané lásce k dubstepu hodně daleko. Zahráli moji oblíbenou „Somebody Someone" nebo „Y’All Want a Single”, ale zase spousta výborných skladeb chyběla na úkor těch oldschoolových. Líbí se mi, když kapela turné od turné výrazně mění setlisty, protože pak fanoušci, kteří na koncerty dané kapely chodí pravidelně, můžou slyšet spoustu songů, které ještě nikdy neslyšely. To je vždycky zážitek, slyšet něco poprvé. Korn i celý večer v Tipsport aréně byl nezapomenutelný a moc jsem se bavila. Klobouk dolů všem kapelám.


GALERIE

Související obsah:

» Ztracený syn změnil Paradigma   (David Malý, 29. 11. 2013)
» Vrátí se KoRn k rocku?   (David Malý, 08. 11. 2012)
» Bring Me The Horizon se hlásí s novým klipem   (David Malý, 13. 08. 2013)
» Billy Talent na Rock For People   (David Malý, 11. 07. 2013)
» Dead Silence nenaplnilo vysoká očekávání   (David Malý, 14. 09. 2012)
» Fotogeničtí Billy Talent v klipech rádi provokují   (David Malý, 19. 06. 2013)
» Punkrocková škola umění   (Anička Stoklásková, 31. 01. 2013)
» Zebrahead se čtrnáctkrát stejným pruhováním   (Martina Černá, 21. 08. 2013)


ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
Karlovo náměstí ovládne jazzová hudba, vstupné je zdarma
14.04.

Karlovo náměstí ovládne jazzová hudba, vstupné je zdarma

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) vyhlásila již před 13 lety 30. duben jako Mezinárodní den jazzu....


Mysteriózní The Mysterines představí v Praze novou desku
14.04.

Mysteriózní The Mysterines představí v Praze novou desku

Alternativní rockeři The Mysterines vydali první desku před dvěma lety a tehdy taky vystoupili poprvé v Praze....


Amistat vyprodali pražskou Lucernu
13.04.

Amistat vyprodali pražskou Lucernu

Předskokan, kterým byl australský Kim Churchill, upoutal pozornost posluchačů hlavně tím, že zvládal hrát na tři...


Bratři Orffové potěší fanoušky v šesti městech
13.04.

Bratři Orffové potěší fanoušky v šesti městech

Loni na podzim vydali u labelu Minority Records Bratři Orffové na LP reedice alb Šero a Bingriwingri, nyní kapela...


Nadějný Jan Braun přichází s debutovým EP Růže
13.04.

Nadějný Jan Braun přichází s debutovým EP Růže

Jméno Jan Braun bude pro mnohé hudební posluchače neznámé, i když poprvé ho mohli zaznamenat...


» zobrazit více...


RECENZE
PRÁVĚ VYŠLO
Another Side of You
04.04.

Another Side of You

» Illumishade

Another Side of You je název druhého alba švýcarské rockmetalové...

PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru