Ze všech Zemětřesení je Epilog naturelu Jiřího Schelingera nejbližší

Kytarista, zpěvák a producent Miloš Dodo Doležal chtěl mít v případě projektu Zemětřesení čistý stůl a vešel proto potřetí do pootevřených dveří nikdy nevydaného stejnojmenného alba charismatického zpěváka a skladatele Jiřího Schelingera.  

Po Zemětřesení z roku 1993, které nahrál spolu se zpěvákem Alešem Brichtou, baskytaristou Vlastou Henychem a bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, a následném Zemětřesení 2 (2019), kde Henycha nahradil Miloš Doležal junior, a především Brichtu Schelingerovi hlasově hodně podobný Mladen Djelmo, vyvstaly spekulace, zda byly skutečně natočeny všechny autentické skladby, které měly na albu doopravdy vyjít. První kolekce deseti skladeb jich obsahovala pouze pět (Zemětřesení, Cesty, Galéra, Strážci majáků a Stavros Niarchos) a druhá, o stejném počtu kompozic, dalších pět (Maratón, Alchymista, Hodina H, Hostina a Sen). Kam se ale poděly další?  

Původně jich mělo být zamýšleno údajně třináct a je klidně možné, že některé texty Františka Ringo Čecha teprve na Schelingerovu hudbu čekaly. Zvláště, když si je zpěvák nechal psát na míru a vracel je často k přepracování. Texty musely totiž vycházet z jeho vizí o budoucnosti, o nichž jen málokdo věděl, a které například potvrdil v dokumentu Holubí andante (1997) astrolog Pavel Turnovský.  

A pak tu byl ještě jeden faktor - Milan Schelinger, mladší bratr Jiřího, který se přidal v roce 1980 jako druhý kytarista nejen ke skupině svého bratra, ale stal se také spoluautorem hudby na Zemětřesení (Cesty, Alchymista). Nechybí v celkové mozaice právě jeho skladby? Ano, i ne. Dodo si s tím dlouho lámal hlavu. Věděl, že ho věrní fanoušci neustále zásobují tipy a nahrávkami z koncertů, aby dokázali, že je album neúplné. Patřil jsem také mezi ně.  

Při loňské recenzi "dvojky" jsem upozornil na dvě Milanovy skladby, z nichž zejména píseň Můžeš vejít, původně pod názvem 21. století, patřila svým sdělením na albu mezi stěžejní. A pak tu byla také skladba Cizinec zapadající do celého soukolí. Milan ji nazpíval na desce František Ringo Čech 1983, která vyšla v témže roce, ale upadla v zapomnění. Byl jsem proto mile překvapen uvedením obou kompozic na novém EP, jež trilogii nahrávek završuje.  

Přímo ohromujícím dojmem pak působí píseň Anděl smrti. Jde přitom o jeden z posledních mrazivých textů F. R. Čecha, který před čtyřiceti lety napsal pro Jiřího Schelingera, a kterému současná sestava projektu dodala potřebné hudební grády. Závěrečný Epilog je už jen hudbou podbarvená citace slov zpěváka, ale o to důležitější k pochopení jeho nedokončeného díla. Pro úplnost dodávám, že jde o úryvek textu, který před pěti lety k nedožitým Schelingerovým pětašedesátinám zveřejnil časopis Rock and Pop a z něhož Dodo čerpal inspiraci. 

A jak si stojí samotná nahrávka? Jestliže „jednička" byla k nelibosti fanoušků spíše heavy rocková a sázela na singlové hity typu Jsem prý blázen jen nebo Holubí dům, potom „dvojka" zněla více sedmdesátkově a přibližovala se soundem originálu. Rovněž dramaturgie alba byla sevřenější než předchozí nahrávka, přesto se znovu rozcházela s původním konceptem a ředila jej dvěma singlovými hity Znám tisíc důvodů a Ptají se lidé.  

A trojka? Je ze všech tří naturelu Jiřího Schelingera nejbližší, protože vynechává střední proud a dokresluje, proč patřili spolu se svým principálem Čechem mezi nezpochybnitelné zakladatele českého hard rocku a mohli nedokončeným albem vystoupat až na jeho absolutní vrchol, přestože tam ve skutečnosti už dávno byli. Otázkou ale zůstává, zda by jim to bylo umožněno. Nebýt předčasné Schelingerovy tragické smrti, mohl zasáhnout ještě bolševik a jeho cenzoři. F. R. Čech to jako zkušený promotér tušil.  

Jirka Schelinger dával však do své hudby celou svou duši a nejspíš za to i krutě zaplatil. Dodo a spol. mu teď posmrtně vzdávají hold a připomínají, že i po čtyřiceti letech zůstává jeho hudba naživu a je jen na fanoušcích, zda dílo, které zkompletovali, ve správnou chvíli pochopí…