Vezměte si One Direction domů

Kdo si oddychl, že boybandům, načesaným patičkám a videoklipům v dešti odzvonilo v 90. letech, ten se šeredně spletl. Británie vytáhla z X-Factoru 2010 těžký kalibr jménem One Direction a celosvětová holčičí mánie tu byla zase. Dnešní boybandy nejsou naštěstí sice už tak ulepené a vyumělkované, ale neútočí na dívčí srdce o to méně a navíc je i kritika právem daleko shovívavější, takže je možné, že alba přežijí i déle než pár let hysterie.

Skvěle udělaný produkt

One Direction tak nelenili a hned další rok od debutu Up all Night vydali svou druhou desku Take Me Home. Je jasné, že za tak krátkou dobu se hudebně nikam moc neposunuli, ale je pravdou, že každou změnu by fanynky nesly velmi nelibě, takže hlavním žánrem je pořád pop, sem tam trochu říznutý tanečními rytmy, aby si holky mohly v pokojíku i poskakovat. Deska i celá kapela je sice dokonalý a prvoplánový produkt, management funguje skvěle, ale výsledek není vůbec tak umělý, jak by se dalo čekat. Co si budeme namlouvat: Niall, Zayn, Liam, Harry a Louis totiž nejen dobře vypadají, takže tu nemáme jednu výraznou osobnost s křovím okolo, jak bývá zvykem, ale i hlasově je celá skupina velmi dobře vyvážená, slabého zpěváka tady opravdu nenajdete. Navíc se na druhé desce chopili větší iniciativy, jak v psaní textů, tak i jako hudebníci. Až by se je chtělo politovat, že jim image a nálepka "boybandu" docela škodí.

Úvodní singl Live While We're Young je veselý a bezstarostný song o užívání života. Pak ale pochopíte, na koho je album opravdu cíleno. Hlavním tématem je samozřejmě láska a jedno oko nezůstane suché. Skoro přesně ob jedno se střídají "rychlejší" písně s těmi pomalejšími ale bohužel často i nudnějšími. Tam, kde se kluci nebáli trochu přidat je výsledek dobrý, jako třeba v C'Mon C'mon, nebo Rock Me, která staví na melodii We Will Rock You, ale balady působí většinou jen jako cukrová vata - velké nadýchané růžové nic. Výjimkou je Little Things, akustická kytarová balada, na které má veliký podíl Ed Sheeran.

Hlavně se nebát

Neuběhlo moc času a vyšla i deluxe verze Yearbook Edition, s nádavkem čtyř songů, které doplňují celý koncept alba a novými fotkami v bookletu. One Direction je sice popíček pro náctileté slečny, ale nemusí se bát si ho pustit ani dospělí, kteří mají rádi bezstarostné a pohodové písničky a sem tam nějaký srdcebol. Je to zlatý střed, za který se ale hoši nemusí vůbec stydět, spíš by neměli být tak opatrní a v dalším albu v rámci možností trochu přitvrdit a nestavět jen na baladách, hlasové dispozice na to rozhodně mají a byla by škoda je nevyužít.