Užít si skutečnost. Zn. Praxe relativity

Svým debutem Návod ke čtení manuálu si Xindl X nasadil laťku hodně vysoko. I kdyby neobsahoval rozbušku v podobě Anděla, hravě by dokázal řadou hitů jako Dysgrafik, Kůl v plotě či Relativní blues útočit na rádio a hitprády. Ondřej Ládek, skrývající se za záměrně zvráceným uměleckým jménem, osvědčené lůzrovské téma na řadové dvojce Praxe relativity dále rozpracoval. Jenže, i když do polívky nasypeš stejné přísady, do stejné řeky, jak se říká, dvakrát nikdy nevstoupíš. Nebo že by přece…

Slušné texty. Opravdu slušné?

Celé album by se dalo nejlépe charakterizovat písní Mindráček. Hlavním hrdinou je tu zamindrákovaný třicátník zjišťující, že v životě nedosáhl to, co chtěl. Pokud se v něm nepoznáte, nezoufejte, tahle životní fáze, do níž se více či méně dostane každý z nás, je podrobně, z nejrůznějších úhlů, prozkoumána ve zbytku desky. V Chemii, za tlukotu srdce, oddychování pacienta a pomalého klavíru celé album otevírající , se Xindl trefuje do marného polykání nejrůznějších bobulí majících za cíl odstranit naše neduhy a zlepšit výkonnost. Hollywood je podobenství o hledání vzájemného porozumění mezi otcem a synem.
Ukazuje ovšem, že jakmile Ládek opouští ověřený a mistrovsky zvládnutý proud lyrického mudrcování (kořeněný zvýšeným obsahem leckdy zbytečných vulgarit) a chce spíše vypravovat, stává se v moři přirovnání až nesrozumitelným. Příkladem jeho krásné hry se slovy (kterou nekazí ani sem tam neladící rýmy či občasná až křečovitá snaha o rýmování) jsou Poslední večeře, založená na stravovacích homonymech a idiomech, a roztomilá obhajoba osobních nedostatků Nejsem obtloustlý. Nechybí samozřejmě ani zpověď alkoholikova Nejlepší kuchař, rockovou kytarou v refrénu opepřené Televizní vysílení či nepříliš povedený pokus o generační manifest Budeme noví, naštěstí nejkratší z celé desky.

Našlapaná hudba. Nebo ušlápnutá?

Po hudební stránce Praxe relativity svým pojetím (hlavně díky novému producentovi Daliborovi Cidlinskému) sklouzla k mainstreamovému popíčku, jako kdyby tomu klukovi s kytarou zavoněl úspěch a myslel si, že rozmělňováním zvukového doprovodu a odložením (byť amatérsky provedeného) saxíku se mu snáze přiblíží. O to více na druhou stranu vynikají nejrůznější experimenty. V případě singlu Láska v housce, orientálně znějícímu duetu s Olgou Lounovou, se to kvůli rušivému refrénu (zapříčiněném Ládkovým zpěvem) sice příliš nevyvedlo, ale v ostatních případech můžeme mluvit o nejzajímavějších kusech alba.
To je případ Mindráčka se skvělým, svižně zazpívaným a hutně doprovázeným refrénem. Tradá na Beroun je díky jednoduchému, výraznému, téměř klusovskému podání nejlepším bodem Relativity. Nejvíce však v paměti utkví předposlední Morální sex, a to nejen díky provokativnímu názvu. Ve slokách Xindl standardně „zpívá", potom přechází do vysokých poloh (jež mu však opravdu příliš nesvědčí), aby rozjel téměř diskotékový refrén. Když v textu jmenuje Paľo Haberu, přejde dokonce, za výskotu a tleskání fanoušků v nějaké hale, do slovenštiny.

Praxe relativity se sice nemůže pochlubit takovými hity jako Anděl a Kůl v plotě, a celkovým vyzněním je tak nějak více chlazená, přesto se jedná o solidního pokračovatele Návodu na čtení manuálu. Otázkou je, kam se Xindl bude vyvíjet dále, jelikož lůzrovské téma už vyčerpal a další příklon ke zvukovému mainstreamu by znamenal ztrátu jeho originality. Což by pro českou scénu byla nepochybně škoda.