Upřímnost je základním stavebním kamenem přátelství

Irský písničkář a držitel Oscara Glen Hansard se po roce vrátil do České republiky,aby zde představil nové sólové album Between Two Shores, které vyšlo v lednu. Už samotný fakt, že s sebou tentokrát opět přivezl celou kapelu, sliboval jedinečný zážitek. Pro některé mohlo být překvapením místo konání. Místo obvyklého Divadla Archa, na které jsou příznivci irského barda tak nějak zvyklí, se tentokrát koncert konal v prostorách Divadla Studio Dva na Václavském náměstí. Změna může někdy být ku prospěchu.

Nedá se však říct, že by tomu tak bylo i v tomto případě. Prostředí zmíněného divadla koncertům přeje, ale takovým, kde vám cukají nohy a ze všeho nejradši byste se zvedli a tančili, pěkně od plic si s muzikanty zazpívali, až tolik ne. Přeci jen u téhle muziky se moc dobře sedět nedá, ale nemáte na výběr, prostor jinou možnost nenabízí. Atmosféra napovídala, že přítomní již muzikanty znají a ví, na co přišli. Viseli Glenovi na rtech a pečlivě poslouchali texty. Až příliš pečlivě. Během večera zazněly skladby, které přímo vybízí publikum ke spolupráci (např. Way Back in the Way Back When), ale spolupráce se až na pár odvážlivců nekonala. Výborně se předvedli i ostatní, například trombonista Curtis Fowlkes či Hansardův spoluhráč z The Frames Joe Doyle -  oba se ukázali jako vynikající zpěváci. Kytarista Rob Bochnik zahrál titulní skladbu ze svého druhého sólového alba Lovevolve a jeho výkon vzbudil nadšené ohlasy v jinak poměrně chladném obecenstvu.

Viditelně pohnutý Hansard se během večera vyznal ze svého vztahu k České republice a poděkoval přítomným za to, že jsou dlouholetou součástí nejen příběhu jeho samotného, ale celé kapely. Okamžiky, kdy Glen usedá ke klavíru, patří na koncertech k těm nejsilnějším. Nebylo tomu jinak ani tentokrát, kdy zahrál skladbu Shelter, inspirovanou příběhem mladého muže, který se díky ranám osudu ocitl na ulici. Nejednomu z diváků zajisté běhal mráz po zádech. Konec konců, údělem muzikanta je všímat si svého okolí a zapracovat to do svých písní. Dalším příkladem byla píseň Vigilante Man, kterou složil Woody Guthrie v roce 1940. Píseň pojednává o jistém Fredu Trumpovi. Pokud je vám toto jméno povědomé, nemýlíte se. Fred Trump byl otcem současného prezidenta Spojených států a po určitou dobu také Guthrieho domácím. Glen Hansard do skladby přidal pár veršů o aktuální situaci, čímž si vysloužil asi největší ovace večera.

Někdo by se mohl ptát, proč jít na koncert jednoho interpreta víckrát v krátkém časovém intervalu? Vždyť přece během prvního večera získám představu, jak bude koncert vypadat a tolik se to podruhé lišit nemůže? Jsou muzikanti, které stačí naživo vidět párkrát za několik let, protože se skutečně nic zásadního nemění. Ale v případě Glena Hansarda je tomu přesně naopak, tam se musíte vždycky připravit na překvapení a na to,že večer nebude probíhat podle zaběhnutých kolejí. A přesně to se stalo v brněnském Sono centru, na posledním koncertě evropského turné. Večer se od pražského snad nemohl více odlišovat. Neuvěřitelná energie, která tryskala ze všech na pódiu a vzájemně si ji s diváky předávali. Ti nečekali na vyzvání, aby zapojili své hlasivky, bylo to automatické a tak to má být.

O překvapení není nouze

Pro některé mohlo být velkým překvapením, když z úst Ira, který jezdí do ČR od roku 2001, slyšeli část písně Jaroslava Hutky Havlíčku, Havle, ale návštěvníci pražského koncertu před dvěma lety si zajisté vzpomněli, jak ji tam Glen zpíval téměř celou a ani některé záludnosti českého jazyka ho nezastavily. Během večera zazněla směs písní z nejnovějšího alba (Roll On Slow, One of US will lose), písní z alb předchozích (McCormacks wall, Bird of sorrow, Didn´t he ramble) a nesměly chybět časem prověřené skladby z dílny The Frames (Fitzcarraldo). O zmíněná překvapení nebyla nouze a bylo jich hned několik. První přišlo, když mladík z publika podal Glenovi láhev slivovice se svojí fotografií, na které hraje jednu z Hansardových skladeb. Ten ho po zjištění, o jakou písničku se jednalo, okamžitě pozval na pódium, že by si spolu měli zahrát. Tak si mladík odnesl životní zážitek, který je jistě snem každého příznivce charistmatického Ira. Druhým překvapením byla účast Hansardova kamaráda z Itálie v písni Way Back in the Way Back When. Andrea Scarso (či Caterino) hraje na valchu a je to skutečné oživení a něco, co se jen tak nevidí.

V závěru došlo i na osvědčenou kombinaci - Say it to me now a Gold. Druhá zmíněná má v rámci koncertů symbolický charakter, Hansard ji hraje jako vzpomínku na blízkého přítele a jak sám řekl, svého "hrdinu", Ferguse O'Farrella z kapely Interference, který zemřel před dvěma lety, ale jeho písně žijí dál...

Všechny hezké věci mají někde svůj konec a tak tomu bylo i v Brně, kdy se Hansard a jeho spoluhráčí s diváky rozloučili acappella písní Daniela Johnstona Devil Town. Ani tentokrát nebylo třeba přítomné vybízet ke spolupráci. Energie z večera, který podle několika zúčastněných byl jedním z nejlepších v rámci turné, přetrvává v krvi jak muzikantů, tak diváků, určitě doposud...
Foto: iviART