Když zpíváte srdcem, nikdy se nemůžete splést (Glen Hansard)

Zrzavého Ira s děravou kytarou není třeba českému publiku představovat. 6.března se po několikaleté pauze vrátil do Brna, tentokrát do Sono centra, společně se spoluhráči z The Frames, smyčci, dechovou sekcí a svojí někdejší partnerkou Markétou Irglovou. Ta si v Sono centru zahrála před dvěma lety se svojí vlastní kapelou, tentokrát se představila v roli předskokana, zahrála směs starých i nových písní včetně „ if you want me" a „ The hill",  známých z filmu Once. Od té doby však vyzrála, dospěla, což se pozná na první poslech. Zaplněný sál ji ocenil potleskem, a pak už netrpělivě čekal na příchod charismatického Dubliňana.

Z šesti strun zůstaly jen tři

Netrvalo dlouho a Hansard vlétl na pódium i se svými spoluhráči a hned od začátku nenechal nikoho na pochybách, že ze své pověstné energie neztratil nic, že snad není ani o den starší než když v ČR začínal.  Písně z posledního alba jsou i podle jeho vlastních slov propracovanější, dal si na nich záležet a je to znát. Přítomní věděli, na koho přišli a chopili se každé příležitosti, kdy byli vyzvání ke společnému zpívání. Nesmělo chybět několikeré přetrhání strun, v jedné chvíli z šesti zůstaly jen tři, ale to zdaleka neubralo na energii večera, kterou si Hansard s publikem vzájemně předávali. Od temperamentních písní párkrát odbočil ke komornějším, např. "Bird of sorrow", které celý sál naslouchal se zatajeným dechem. Vrátil se i ke svým muzikantským začátkům, kdy jedna z prvních písní, které hrával jako pouliční muzikant, byla skladba Astral weeks od Van Morrisona a Hansard se na koncertě přiznal, že ji miluje dodnes.

Jeden z diváků si s ním chtěl zazpívat ( výměnou za láhev vína), zůstalo však pouze u návrhu. Každý, kdo Glenovu tvorbu zná, ví,že existuje mnoho výkladů,o čem jeho písně vlastně jsou a v tom je jejich kouzlo a síla,že si každý najde to své. Skladbu Paying my way věnoval památce svého otce a každému, kdo pracuje v noci. V případě McCormack´s wall si sedl za klavír a vysvětlil přítomným, že k napsání ho inspirovalo odpoledne strávené s kamarádkou v hospodě v Dublinu, po kterém si uvědomil, jak důležité je v životě být čestný. Instrumentální závěr skladby už snad ani víc irský být nemůže a pohladí ucho každého, komu je tenhle styl blízký. Kdysi někdo řekl, že údělem muzikanta je vyprávět příběhy a to se mnohdy neobejde bez reakce na dění kolem vás. Takhle vznikla i píseň Way back when, během které se publikum opět zapojilo  a Glen ji věnoval všem, co byli donuceni opustit svoji vlast, ať za komunismu nebo i za současné uprchlické krize. V rámci propagace druhého sólového alba Didn´t he ramble zazněla i stejnojmenná skladba, která však vyšla až nedávno na EP A season on the line. S dechovou sekcí získala plnější atmosféru a nenechala diváky jen nečinně stát.

Glen si zahrál i na balkóně

V rámci prvního přídavku Glen využil prostoru a píseň „Say it to me now" hrál na balkoně, kdy stál téměř na samém kraji. Přidali se k němu kytarista Rob Bochnik a bubeník Graham Hopkins a spustili „ Gold", píseň nedávno zesnulého Ferguse O´Farrella a jeho kapely Interference. Z pódia se k nim přidali smyčce a celkově vytvořili asi nejemotivnější okamžik celého večera. Následovala oscarová „ Falling slowly" s účastí Markéty Irglové,která si vzápětí půjčila Hansardovu kytaru a zahrála ještě jednu ze svých písní. Poté se pěvecky představil i kytarista Rob Bochnik, v Chicagu narozený Polák, s krásnou taneční písní v polštině,kterou si nepochybně získal i ty, co do téhle doby netančili. Na diváky čekalo i jedno překvapení v podobě Hansardovy kamarádky Zoe Hayter Mestan, která zahrála svoji skladbu „ Runaway" a doprovodili ji všichni muzikanti na pódiu. Na závěr nesmělo chybět trochu irské tradice v podobě „Parting glass" a na úplný konec „Her Mercy" s vokály Markéty Irglové. Ryšavý Ir opět nezklamal.