Uctívači chaosu v nejlepší formě

Koncem října hostila brněnská Fléda další velké hudební jméno, tentokrát ze světa melodického metalu. Ze studeného Finska přijela jedna z nejzásadnějších kapel tamní metalové scény. Zlí jazykové tvrdí, že Children of Bodom již nemají co nabídnout, že doby jejich největší slávy už jsou dávno pryč. Je pravdou, že status legendy získali díky svým raným deskám a pár let už uběhlo od dob, kdy Finové patřili mezi absolutní superhvězdy své scény Nicméně nové album I Worship Chaos nahlas říká, že parta kolem postavy Alexiho Laiha nemele z posledního a jsou zpět v plné síle tak, jak jsme je dříve milovali. Finské pětici dělali garde Britští thrash metalisté Sylosis.

Technicky, moderně, tvrdě.

Start celé akce byl stanoven už na 19:00, avšak ještě v tento čas byla před klubem dlouhá fronta a mnozí se nedostali dovnitř před koncertem první kapely. I přesto měli Sylosis poměrně početné publikum a jejich moderní technický thrash metal hodně bavil. Velmi rychlý a úderný rachot téměř okamžitě rozproudil vzduch v sále a pánové na pódiu bezpečně připoutali pohledy všech přítomných. Poměrně stoický výraz kapely byl obětí za perfektně odehrané skladby plné náročných technických pasáží, ale i nekompromisních sypaček. Zpěvák Josh Middleton se příliš nezdržoval dlouhými proslovy a prakticky jen projevil nadšení z role své kapely na tomto turné. Sylosis předvedli nekompromisně tvrdou show, která diváky navnadila na blížící se vystoupení headlinerů večera. Věnovali se hlavně desce Dormant Heart, ale nezapomněli ani na své starší desky, kupříkladu na debut Conclusion of Age. Skvělá atmosféra se vytvořila např. při písních „Teras" nebo „Fear the World" a uznání kapele patří také za zajímavě a rozmanitě vytvořený setlist.

Finští veteráni nestárnou!

V porovnání s tím, co přišlo vzápětí, bylo vystoupení Sylosis ekvivalentem představení dětského souboru ze školní družiny. Children of Bodom už jsou velmi ostřílení muzikanti, kteří toho mají za sebou opravdu hodně. S prvním hrábnutím do strun již nebylo v sále Flédy prakticky k hnutí a obrovský dav fanoušků hypnotizoval pódium. Dlouholetou pětici po téměř dvanácti letech opouští kytarista Roope Latvala a dokončování nové desky pokračovalo pouze ve čtyřech. Prozatimní náhradu za Roopeho získala kapela v podobě Anttiho Wirmana, mladšího bratra klávesisty Janneho. Těžko říct, zda-li tahle změna měla nějaký viditelný vliv na sympatie fanoušků. Ústřední postavou kapely je ale samozřejmě zpěvák a fenomenální kytarista Alexi Laiho, který ani za ta léta neztratil nic ze svého vokálního arsenálu, ani ze své slovní zásoby. Byl to zkrátka Alexi takový, jaký býval vždycky. Vzduchem kolem něj létaly plivance, slovíčka fuck ve všemožných variacích, ale především vynikající zpěv. Children of Bodom zahráli průřez prakticky celou svojí diskografií, vynechali pouze desku Relentless Reckless Forever z roku 2011. Hlavními tahouny byly průlomové desky Hate Crew Deathroll a Follow the Reaper, které sekundovala novinka I Worship Chaos. Tu kritici s pochvalami přirovnávají právě k těmto raným slavným plackám, což Brnu slibovalo velký zážitek. A všechny oblíbené hity jako „Hate Me!", „Hate Crew Deathroll", „Are You Dead Yet?", „Everytime I Die" nebo „Sixpounder" zněly naprosto fantasticky. Tady se hodí smeknout klobouk směrem ke zvukařům, jelikož odvedli opravdu skvělou práci. Vše bylo slyšet naprosto zřetelně a jen díky tomu koncert získal úplně jinou podobu. Nevím, zda-li kvalitně ozvučený koncert vnímali fanoušci v kotli, ale s trochou nadsázky bych řekl, že tam se bojovalo o holý život. Zuřivé moshpity neutichaly ani v pomalejších pasážích koncertů a i sám Alexi Laiho tuto aktivitu ocenil. Za odměnu zahráli i tři songy z nové desky, skočnou „Morrigan", agresivní „I Worship Chaos" a jako úplně úvodní „I Hurt". Téměř hodina a půl ve společnosti Finské pětice utekla jako voda, ale nakonec jsme si přece jen vysloužili i přídavek v podobě pecky „In Your Face", po které už bylo definitivně po všem. Children of Bodom mě velice mile překvapili. S jakou formou a svěžím feelingem odehráli tento koncert, který jednoznačně řadím k těm nejlepším, na kterých jsem byl zatím přítomen. Palec nahoru pánové.