Veřejný Nepřítel a jeho Evil Empire

Chuckovi D je sice už 52, ale nedá si pokoj a táhne spolu s Flavorem Flavem káru jménem Public Enemy dál. A tak máme k dispozici letos již druhý řadový přírůstek do katalogu těchto hip hopových legend, mimochodem čerstvě nominovaných do rock and rollové síně slávy. Nic proti ostatním nominovaným, ale já budu držet palce Public Enemy, mj. proto, že se jim i The Evil Empire of Everything povedlo.

Nejen s kořením lépe šetřit

Začněme konstatováním, že se na desce podílelo několik hostů, nicméně ne vždy ku prospěchu věci, jinými slovy jejich seznam zní poněkud slibněji než výsledek. Pokud byste náhodou začli Evil Empire poslouchat od tracku číslo šest nazvaného Everything s hostujícími Geraldem Albrightem a Sheilou Brody, pomyslíte si něco o senilitě – tenhle kousek pokoušející se Chuckův hluboký hlas naroubovat na soul prostě nevyšel. Naopak následující sólo úlet Flavora Flava nazvaný 31 Flavors nemá chybu, ubíhá v přesně nastaveném rychlém tempu a obsahuje navíc textové perly typu „don’t believe the hype, you can catch me on Skype".

Zkusíme pokus o hosta číslo dvě a tentokrát už narazíme na povedenou volbu – už dlouho nezněla kytara Toma Morella tak dobře a zároveň přirozeně jako v Riotstarted. Škoda, že si ho pánové nenechali na víc tracků, klidně na celé album. Určitě by ještě trochu dovyleštil některé další kousky, např. povedené politické agitky Beyond Trayvon a zejména nekompromisně buldozerově se valící hitovku Icebreaker, věnující se mexickým imigrantům.

Give Up That Track

Co dalšího se mi na desce případně líbí či nelíbí? Tvrdými bicími a skvěle namixovanými samply podložená 1 (Peace) nemá chybu. Taktéž potěší kytarovka Broke Diva nebo úderná 2 (Respect) a závěrečná, tempově rozvážná Say It Like It Really Is nenudí ani po více než šesti minutách. Naopak po hudební stránce mě vytočila naprosto protivná Don't Give Up The Fight, harmonicky v duchu „vezmeme (mollový) akord a budeme ho různě transponovat a uvidíme, co z toho vznikne". Výjimečně z tohoto přístupu může vylézt i hudba, matně mě napadá geniální Love Story od Layo & Bushwacka!, nicméně z Don't Give Up The Fight se vyklubal, pánové prominou, nepovedený paskvil. Takže pokud bych byl producentem desky já, tenhle kousek by se do závěrečného mixu a výběru nedostal.

Co přijde příště?

Budou odteď Public Enemy vydávat každý rok dvě nové řadovky? Invenci i sílu na to zjevně mají, oba jejich letošní přírůstky rozhodně nejsou nějaké důchodcovské pokusy jen tak do počtu, tak proč ne? Tak si držme palce.