Most of My Heroes Still Don’t Appear on No Stamp

Je to smutné, ale je to tak: zdá se, že v poslední době spíš než novinku Most of My Heroes Still Don’t Appear on No Stamp sledovala značná část amerických hudebních fandů diskuzi, zda-li je v pořádku, když 19-ti letý fanoušek hip-hopu a stážista z NPR Austin Cooper vůbec nezná naprosto klasickou desku Public Enemy It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back z roku 1988 a zda-li má právo po jejím poslechu o tomto hip-hopovém klenotu napsat značně nelichotivou recenzi.

Je to o to větší škoda, že Most of My Heroes nelze nazvat jinak než maximálně povedenou deskou, která se - samozřejmě ne významem, ale kvalitou - může klidně poměřovat s nejlepšími řadovkami jedněch z největších hip hopových legend, kterými Public Enemy nepochybně jsou.

Sociální a politická kritika, ale hlavně perfektní produkce

Už první track letošní novinky, Run Til Its Dark, působí jako dobře mířená rána na solar. Smršť toho nejhustšího sedmdesátkového funku, výborně zkombinovaného se štěkavým scratchingem, poskytuje pevnou základnu pro bezchybný flow hlavního frontmana Chucka D, jehož příjemně hluboký hlas jako vždy poněkud humorně doplňují výše položené štěky „Viléma Čoka hip-hopu" Flavora Flava. A i poněkud roztáhlé kytarové sólo skončí akorát tak včas, než si začnete stěžovat, že kvůli rychlým prstům na kytarovém hmatníku tady přeci nejsme.

Rytmus titulního kousku Most of My Heroes... rozjede jakési tikání budíku, které udržuje správně temnou atmosféru po značnou část této tři a půl minutové obžaloby toho, jak málo radikálů bojujících za práva černochů se dosud objevilo na poštovních známkách. Čtvrtý track I Shall Not Be Moved je pro mě vrcholem alba - jednoduchý funkový kytarový lick na pozadí rozvážně pomalé bicí linky s občasným basovým tónem místy vystřídají hluboké klávesové tóny, z nichž jde až mráz po zádech. A když už se zdá, že se blíží konec, přijde naprosto neskutečný „symfonický" závěr, který vás totálně převálcuje.

Řadu následujících povedených tracků - např. Get It In, Catch the Thrown nebo FassFood - pak korunuje další politicky kritický kousek WTF, který se úspěšně veze na hudebním modelu hip-hopu kříženého s rockovou baladou, který tak dobře fungoval na Long and Whining Road neboli asi největší hitovce předchozí řadovky How You Sell Soul to a Soulless People Who Sold Their Soul.

Pár pih na kráse

Prvoplánový rap metal Hoover Music díky nezajímavému kytarovému partu bohužel nefunguje a poněkud nudný Rltk zase ukazuje, že ne vždy platí, že v jednoduchosti je krása (na druhou stranu podobně jednoduchá Truth Decay zní skvěle). V celkovém součtu však pozitiva letošní první řadovky Public Enemy jednoznačně převažují, už aby bylo září a my měli k dispozici její pokračování neboli letošní druhou! novou řadovku The Evil Empire of Everything.