Sto zvířat testuje už 30 let, výsledky jsou na obou stranách skvělé

Roztančená kapela Sto zvířat si letošní oslavu třicátých narozenin určitě představovala úplně jinak. Je moc dobře, že alespoň stihla vydat nové album. Jeho název 30 let testováno na lidech odkazuje na výročí a zároveň na skutečnost, že Zvířata jsou nejsilnější na pódiu. Přesto se jim živelná a spontánní energie koncertů daří zachytit i na studiových nahrávkách, čehož je novinka jasným důkazem.

Stejně tak potvrzuje, že kapela už řadu let nehraje pouze zběsile uhánějící skáčko, ale její muzika je výrazně pestřejší a barevnější. Na novince nechybí s přehledem a jistotou zahrané další styly jako rock, reggae, rocksteady a díky hlubokému, naléhavému a charismatickému hlasu Jany Jelínkové přibývá také výrazných šansonů.

Hned od prvních taktů skladby Byl pozdní večer je jasné, kdo že nám to z přehrávače hraje. Pro Zvířata charakteristický zvuk, ska rytmus, bohaté a funkčně zakomponované dechy, přirozený Kalinův zpěv a nápaditý, hravý text, tedy v tomto případě odkazující na Karla Hynka Máchu a jeho Máj s vskutku vtipnými rýmy a slovními obraty. Na začátku trochu osvěty, pak jemnější úvod a dále poté skvěle šlapající song – to je Dívka s Tourettovým syndromem. Nabízí trochu jiný, smutnější pohled na lidi s touto nemocí, převládá vcítění se a pochopení, i když si svůj vstup Jana náramně užívá.

Janu Jelínkovou posluchači znají ze zvířecích písniček i sólového alba Dáma s čápem, ale stejně, když svým hlubokým hlasem nasadí „na náplavce sedí rybář...", tají se dech. Špaček, reggae šanson, zachycuje skutečnost, že se ztrácejí nejen věci, ale i vztahy. Rock se ska se prolíná v propracované písničce U vokna, zobrazující situaci, kterou zná a zřejmě i prožil asi každý. V Rozdvojeníku se z poměrně tvrdého rocku vyloupne melodické ska, ozdobené krásnou trubkou a nápaditým textem o jednom schizofrenikovi Jeníkovi.

Na silné náladě je vystavěn temnější a syrovější šanson Praha. Jana umí text náležitě prožít a navodit tu správnou atmosféru. „Jsem bludný světlo z okna porodnice i klimbavý svítilny pohřebního vozu." S touto písní se vrací Petr Ostrouchov a jeho rukopis dává Zvířatům další odstín. Houpavý rytmus na dvě doby se vrací ve skočné, roztančené, skvěle šlapající a uhánějící Hlavě v lihu, rockabilly dostává prostor v Chlapech na zabití, trochu cynické a sarkastické bilanci vztahů Jany Jelínkové.

Trefnou charakteristiku jednotlivých ročních období přináší druhá Ostrouchova píseň Čtvero ročních období, kterou zdobí mimo jiné text s přesahem. „Chceme jen to, co tady není. Co tu je, to nás nezajímá." Toulouse-Lautrec je dalším šansonem, tentokrát pomalejším, posmutnělým a melancholickým. Nejen slavný francouzský malíř trpasličího vzrůstu ví, že krása se rodí z ošklivosti.

Rodinný foto je další roztančená hitovka o situaci, kterou zná také prakticky každý, tedy alespoň ten, kdo si někdy pořizoval rodinnou fotografii a byl z toho dost v křeči. O závěr se pak postará jemnější, vyklidněnější Já nic, já muzikant, pětiminutové reggae o tom, jak těžký život má plodný muzikant. A závěrečná pasáž, kdy se muzikanti utrhnou ze řetězu, je nejlepší pozvánkou na opakované poslechy.

30 let testováno na lidech zdobí výrazné melodie, na nichž se podílela hned trojice Zvířat, chytré Belkovy texty, nápaditě poskládané Janiny a Honzovy vokály včetně zapojení sborů, barevné aranže a výborný zvuk ze Sona. Zapomenout nelze ani na bohatý booklet s kartami textů. Tak snad na jaře uslyšíme kapelu live, řada nových písní se do koncertního playlistu určitě zařadí.