Ryby, raci jsou dosud nejbarevnějším albem Mirka Kemela

Právě přirozenost a nenásilnost propojuje Kemelovy karikatury a písničky. A ještě nadhled, přesah a schopnost vystihnout detailem to podstatné. Jinak se oba obory výrazně liší, kreslené vtipy zachycují aktuální události, skladby jsou nadčasové, trvalejší, vážnější, poetičtější, zabývají se obecnějšími věcmi a pocity. Propracované a několikavrstevnaté texty dávají větší prostor posluchačově fantazii. 

Album otevírá Antilopa bílá. Náladou něžná, křehká písnička s dynamickou a velice pestrou (jak by také ne, když v ní zazní devět nástrojů v nápaditých aranžmá) hudbou. Jen kytara a zpěv folkově otevírá skladbu Ryby, raci, ale jak se přidávají další nástroje, píseň rozkvétá, zvláště, když se přidá smyčcový kvartet. Krásná milostná, nikoli však prvoplánová skladba. Výborně poskládané vokály, což platí pro celou desku, zdobí folk-jazz-rockového Jonáše, až duchovních rozměrů dosahuje křehká píseň Za naší stodolou, kam se výborně podařilo zapojit dětský pěvecký sbor. 

Exotický nádech provzdušňuje vygradovaného Geparda, k irské hudbě s indiánskými motivy směřuje naléhavá, silně emotivní písnička Indián. Roztančenou, temperamentní, rytmickou lahůdku přináší Obejmi mě, v Happy endu Mirek Kemel dokazuje, že mu není cizí ani funky. Melodický rock dostává prostor v jemně erotické písničce Starou alejí, V kostele svatého Jakuba představuje jeden z vrcholů desky. Na začátku kontrast duchovní hudby a světského textu postupně přechází v poctivé blues. A verš: „Duše je nesmrtelná, na tu je času dost," by mohl zlidovět. 

Po folkrockové skladbě Anděl bez křídel následuje dramatické, vypjaté Listí. Ve Snowboardistovi si zpěvák vyzkouší i rap a na závěr přidá rozjuchanou, veselou pseudolidovku Panenky v dechovkovém rytmu. I když Mirek Kemel za vydatné pomoci producenta Vlastimila Konopiského střídá celou řadu hudebních stylů, Ryby, raci drží pohromadě.  

Mirek Kemel zpívá velice uvolněně, civilně, přirozeně a tím i přesvědčivě. Ve veselých i melancholických polohách, v klidnějších i vypjatějších. Výbornou práci odvádí i jeho kapela, v níž nástrojově kromě kytar dominují akordeon, bicí, saxofony a kontrabas. Hodně výrazná je především elektrická kytara Vlastimila Konopiského. A v několika písních dokazuje i Vladimír Javorský, že umí výborně, v dobrém slova smyslu herecky zpívat. Šťastnou ruku měl Mirek i při výběru hostů, kteří podtrhují vyznění jednotlivých skladeb. 

Kemelovy texty jsou spíše pocitové, plné obrazů a metafor, i když občas nechybí ani příběh (V kostele sv. Jakuba). Zabývají se láskou, něhou, svobodou, smířením, strachem, pokorou a nutí posluchače k přemýšlení a zapojení vlastní fantazie. Třeba když zpívá: „Cítím se silnější, když síly ztrácím," vyplatí se popřemýšlet, co měl autor na mysli. Mirek Kemel tak natočil dosud nejpestřejší, nejbarevnější album. Poetické, vyzněním křehké a přesto velice silné.