Rancid aneb dvacet let nekonečné punkové jízdy

Milióny prodaných desek, vlastní rozhlasová show, výstupy v nagelovaných televizních estrádách. Tohle že jsou nespoutaní, pravověrní punkáči? Proč ne, dneska už je přeci punk jinde a o kvalitách amerických Rancid svědčí sedm regulérních elpíček, sedmnáct singlů, spousta videoklipů i účast na řadě kompilací typu Punk-O-Rama, Clash Tribute, Ramone Tribute, Need For Speed atd. Pojďme si je u příležitosti pondělního koncertu v pražské Lucerně představit trochu podrobněji.

Rancid založili roku 1991 v kalifornském Berkeley dlouholetí kámoši Tim Armstrong (zpěv, kytara) a Matt Freeman (zpěv, baskytara). Na konci osmdesátek oba hráli ve skapunkové kapele Operation Ivy a po jejím rozpadu a krátkých pokusech se skapunkovým Downfallem, hardcorovým Generatorem a (později úspěšnými) Dance Hall Crashers dali dohromady Rancid. Za bicí usedl Brett Reed a při práci na debutové stejnojmenné dlouhohrající desce se k nim na chvíli připojil zpěvák a kytarista Billie Joe Armstrong z Green Day. Odehrál s nimi dokonce několik koncertů, ale nabídku trvalé spolupráce nakonec odmítl. Vystřídal ho tedy Lars Frederiksen (se zkušenostmi z legendárních UK Subs) a tím se podoba kapely na dlouhé roky ustálila.

Ve svaté trojici s Green Day a Offspring

První dvě alba Rancid a Let´s Go měla sice solidní úspěch, do nejširšího povědomí se však Rancid dostal až na přelomu let 1994 a 1995, kdy v USA vypukla vlna zájmu o (neo)punk. Tu rozjely především skupiny Green Day (CD Dookie) a Offspring (CD Smash). Právě s druhou z nich absolvoval Rancid celostátní turné, a když se mimořádně povedlo třetí elpíčko And Out Come the Wolves, raketové zvýšení popularity na sebe nenechalo dlouho čekat. Rancid se tak ke Green Day a Offspring rychle zařadil jako třetí nejdůležitější dobová americká punková skupina. Na rozdíl od nich si však uchoval značnou míru nezávislosti, až na výjimky nespolupracuje s globálními vydavateli a stále si udržuje garážovou image a přístup. Čtyři milióny prodaných nosičů potvrzují, že se toto přetrvávající propojení s undergroundovými kořeny vyplácí.

Po vydání alba Indestructible a celosvětovém turné na jeho podporu v roce 2004 se členové souboru rozhodli dát si pauzu a věnovat se svým soukromým projektům: Armstrong hrál s vlastní kapelou Transplants, Freeman se Social Distortion a Frederiksen se streetpunkovou jednotkou Lars Frederiksen And The Bastards. Na koncertní pódia se (u příležitosti akustické série Echo pořádané Hellcats Rec.) jako Rancid vrátili v roce 2006, ovšem brzo poté je opustil Reed, jehož nahradil Branden Steineckert (ex-Used). Dosud poslední album, Let The Dominoes Fall, vydala skupina v roce 2009. Letos koncertovala společně s britskou oi legendou Cock Sparrer a na podzim se má objevit už osmá, dosud bezejmenná, řadová novinka.

Sedm LP zářezů Rancid

Rancid (1993, Epitaph rec.)

Debut z jara 1993 obsahuje šestnáct jednoduchých, rychlých, syrových písniček plných hořké městské lyriky. Tvoří, včetně závěrečného coveru Get Out of My Way od Uptones, solidně vyrovnanou, výbušnou směs, která si okamžitě získala spousty čírovatých fanoušků. Skladby Adina a Bottle byly použity ve filmu Senzační únos s Charlie Cheenem a Henry Rollinsem (Black Flag, Rollins Band) v hlavních rolích. Frederiksen se sice stal členem Rancid ještě před vydáním desky, ale na bookletu není mezi autory na vlastní žádost uveden.

Let´s Go (1994, Epitaph rec.)

Konečně s kytarou ve Frederiksenových rukou a v produkci Bretta Gurewitze z Bad Religion vznikl disk s „pouhými" 23 písničkami – původně se totiž plánovalo dvojalbum. Nebýt dobového punkového bláznění a turné s Offspring, asi by se nevyšplhal na 97. příčku hitparády Billboard. Takhle se singlový hit Salvation (21. místo v hitparádě) hrál v MTV a také ve videohře Guitar Hero II. Na písni Radio spolupracoval B. J. Armstrong z Green Day.

And Out Come The Wolves (1995, Epitaph rec.)

Průlomové, úspěšné, hitové. Jen v USA se alba, jehož název je převzat z knihy Jima Carrolla Basketball Diaries a obal uctívá HC legendu Minor Threat, prodalo přes jeden milión kusů, v Billboardu si šáhlo na 45. místo, v Kanadě dokonce na 27. Z čistého punku se kapela přesouvá do skapunku a nabízí koncertní pecky Roots Radical, Time Bomb (osmička hitparády) či Ruby Soho hrané v MTV a na dalších televizních kanálech. Nahrávalo se mj. ve slavném Hendrixově studiu Electric Lady v New Yorku.

Life Won´t Wait (1998, Epitaph rec.)

Ortodoxní fanoušky možná zaskočila prudká změna zaběhnutého punkrockového stylu obohacením skladeb o prvky reggae, funku, rockabilly a hip-hopu. Výsledkem byl ovšem nový, překvapivě svěží, pro Rancid atypický zvuk, 35. místo národního žebříčku a rekordní prodeje. Někomu deska mohla připomenout podobně laděného Sandinistu od Clash, v každém případě se jedná o punkově hodně inovativní nahrávku. Na albu nahrávaném ve studiích doslova po celých Spojených státech ale i na Jamajce vypomáhají takoví hosté jako Marky Ramone (Ramones), Neville Staple (Specials) či Dave Hillyard (Slackers).

Rancid, také Rancid 5 či Rancid 2000 (2000, Hellcat rec.)

Návrat ke vzorci prvních tří desek lehce posunutému k hardcoru, nářez bez uměleckých ambicí předcházející senzace Life Won´t Wait. Stejného úspěchu však už deska, poprvé vydaná Armstrongovým labelem Hellcat patřícím pod Epitaph, nedosáhla. Obsahuje rychlé skladby většinou se stopáží do dvou minut, s řadou multikulturních odkazů v textech.

Indestructible (2003, Hellcat rec.)

Tentokráte se zvuk desky, kterou ovlivnily dvě smutné události (rozvod Armstronga a smrt Frederiksenova bratra) přiklání více k popíku a částečně se vrací k jednoduchosti ze začátků fungování Rancid. K nejlepšímu žebříčkovému postavení v historii kapely výrazně pomohla hitovka Fall Back Down (patnáctka v Billboardu) použitá ve videohře Nascar Thunder a distribuce skrze Warner Records.

Let The Dominoes Fall (2009, Hellcat rec.)

Ani po šestileté pauze neztrácí Rancid na své přímočarosti a melodičnosti a stále má svým fanouškům co říct. Domino, svého času zdarma stahovatelné online, se líbilo i odborníkům, výsledkem byla jedenáctá příčka v Billboardu a sedmá v Kanadě. Jako singly se realizovaly písně Last One to Die a Up to No Good, Bravest Kids byli použiti ve videohře NHL 2010.