První den festivalu Brutal Assault proběhl boj s vysokými teplotami

Devětadvacátý ročník festivalu Brutal Assault odstartoval úterní warm-up párty a program se naplno rozjel na hlavním nádvoří o den později v pravé poledne. Tedy v čase, kdy se k brutální muzice přidalo i brutální počasí a panovaly teploty vysoko nad tropickou třicítku. Předpoklady, že takto bude po celou dobu trvání festivalu, se však naštěstí nenaplnily. První den festivalu vyvrcholil premiérou progresivních Periphery, temnou žánrovou směsicí od Triptykon nebo setem vytoužených belgičanů z kapely Amenra.

Krátce po poledni jsem se před hlavní Sea Shepherd stage objevil i já. První kapelou letošního ročníku byli britští veteráni Onslaught. Tato parta funguje s přestávkou už od 80. let a věnují se poměrně tradičnímu thrash metalu, který však má docela příjemnou evropskou příchuť. Jsou tam jasně slyšitelné odkazy na klasický thrash metal ze zámoří, ale jako první ochutnávku jsem jej přijal bez reptání. Navzdory stále rostoucím teplotám Onslaught přivítal i neúnavně moshující dav a bylo příjemné vidět, že na festivalu vše funguje, ať jsou podmínky jakékoliv.

Na festival se vrátili i američané Unearth, kteří si na Marshall stage střihli už čtvrtý odpolední set. Jedna z prvních amerických, a tudíž i světových, metalcorových kapel připravuje svou devátou desku, ale na festivalu představila tradiční průřez. Překvapivě nezazněla jejich klasická skladba „Zombie Autopilot”. Z oceňované desky „The Oncoming Storm” pánové vybrali „Endless” a „This Lying World”, které doplnily další klasiky v podobě „My Will Be Done” nebo „This Glorious Nightmare”. Unearth měli na pódiu skvělou prezentaci, kterou doplnil kvalitní zvuk. Kytarista Buz McGrath a zpěvák Trevor Phipps jako zakládající členové vedle omlazené sestavy nadále excelují.

Odpolední teploty kulminovaly. Já se vydal na prohlídku areálu a do úkrytu před sluncem. Na Sea Shepherd stage jsem se vrátil kvůli švýcarským industriálním mistrům Samael. Ti svůj set pojali úplně jinak, jelikož hráli zejména starý materiál. Letos slaví 30 let přelomová deska „Passage”, která obstarala hned polovinu koncertu. K ní se přidala předchozí „Ceremony of Opposites”, dva aktuální singly „Black Matter Manifesto” a „Hail to the Sun”, a bylo vymalováno. Bratři Michael a Alexandre Locherovi tedy vsadili na éru, kdy se z black metalového podhoubí začali více věnovat industriálu, a kdy jejich unikátní rukopis začal oslovovat širší metalovou veřejnost. Digitální bicí, silný black metalový podkres a majestátní klávesy z nich dělají skvělou koncertní položku. Trochu jsem doufal, že zahrají něco z mé oblíbené desky „Solar Soul”, ale logická volba materiálu z poloviny 90. let také potěšila.

Velkolepý návrat opěvovaných američanů Nevermore mě nechával poměrně v klidu. Progresivně heavy metalová kapela v čele s kytaristou Jeffem Loomisem se na koncertní pódia vrátila po patnácti letech a oslovila mnohé. Já bych raději Loomise stále vídal v Arch Enemy, a tak jsem se vydal na další průzkum.

Cesta mě zavedla na nešťastnou Octagon stage. Mnohými nenáviděné místo se hned první den stalo špuntem pro ty, kteří zvolí cestu skrz pevnost. Důvodem mé návštěvy byla snaha objevit něco neobvyklého a o půl sedmé padla volba na klamně nazvanou kapelu Crippling Alcoholism. Nejedná se o žádnou brutální nálož, nýbrž o experimentálně rockovou formaci, která se svými žánrovými výlety míří od soft rocku k post-punku. Bohužel na přeplněném plácku před Octagon stage nebylo moc vidět a tradičně bylo složité vyladit dobrý zvuk. Crippling Alcoholism ve své hudbě adresují znepokojivé příběhy a všemožná temná zákoutí, a tak jejich tvorba není rozhodně pro každého. Já jsem však rád, že jsem se nenechal odradit názvem kapely a přesto, že koncertní zážitek měl k ideálu daleko, je můžu zařadit mezi zajímavé objevy letošního ročníku.

Jestliže se u mě návrat Nevermore minul účinkem, za comeback jejich krajanů z Kylesa jsem byl nesmírně rád. Phillip Cope a Laura Pleasants po deseti letech opět popadli kytary a zavelili k návratu na pódia. Během pauzy sice přišli o druhého bubeníka, jelikož kromě této ústřední dvojice v aktuálním složení nikdo z dřívějšího line-upu nefiguruje. Dvě bicí soupravy z kapely dělaly jistý unikát, ale i pouze s jednou pod vedením nového bubeníka Roye Mayorgy, šlo o velmi vzácnou položku středečního programu. Na festival se vrátili po dlouhých čtrnácti letech a ačkoliv hráli na upozadněné Obscure stage, o publikum se bát nemuseli. Bohužel zde opět úplně nevyšel kvalitní zvuk a vokály Copea i Pleasants byly přidušené, nevýrazné a velmi potichu. Hráli zejména z čtvrté desky „Static Tensions” a ačkoliv podmínky opět nebyly úplně ideální, šlo o výborný stoner metalový nášup.

Některým ve středečním programu chyběl silný headliner, nicméně pro mnohé to byli Američané Periphery na hlavním Marshall stage. Na festivalu se představili poprvé a v České republice nehráli dlouhých 11 let, tudíž šlo o poměrně velkou událost, minimálně pro příznivce prvotřídního progresivního metalu. Periphery přijeli s novou deskou „A Pale White Dot” a to byl trochu kámen úrazu. Z ní zazněla hned polovina skladeb a na spoustu starších klasik nezbylo místo. Jmenovitě třeba „Scarlet” nebo hit „Marigold”. Novinka není špatná, jen je o poznání odlišná s větší frekvencí čistých vokálů. Nepsané pravidlo tvrdí, že festivalové koncerty by povětšinou měly obsahovat nějaký rozumný průřez a hity by rozhodně neměly chybět. Skvěle sehraná pětice se vydala jiným směrem a rozhodně šlo o skvělý koncert, jen tomu něco chybělo. Zpěvák Spencer Sotelo podal vynikající výkon a přidal velké charisma, skvěle mu sekundoval i kytarista Misha Mansoor, jakožto jediný zakládající člen skupiny. Jejich set však mohl být i zklamáním, jelikož určitě mělo zaznít více staršího materiálu. Zejména s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o návštěvu po velmi dlouhé době.

Na večerní program jsem se přestěhoval na Obscure stage, která minimálně v letošním programu fungovala jako neoficiální třetí hlavní pódium. Během prodlouženého víkendu hostila mnoho velkých hvězd, a to nejen z okrajových žánrů. Mnoho z nich v minulosti na festivalu hráli na hlavním nádvoří, často i ve velmi lukrativním čase. To platilo například i o islandských Sólstafir, z jejichž setu jsem stihl už jen zlomek. Jejich post-black metal mi pravidelně slouží jako skvělý hudební podkres a tuto kulisu zvolilo i spoustu dalších hudebních příznivců. Problém s Obscure stage je její dosah, jelikož je nutné vyrazit až k základně místního zvukaře, aby produkce byla dobře slyšet. To jsem tentokrát neudělal, a tak mi Sólstafir posloužili jako podkres i naživo.

Výrazně intenzivnější zážitek nabídl o půl hodiny později australský čertík Kim Dracula. Loni si odbyl svou českou premiéru na festivalu Rock for People, v únoru zahrál v Praze a jeho jméno se začíná skloňovat více a více. Zájemce o neortodoxní hudební produkci čekala zdánlivě nesourodá směsice žánrů, kterým vévodí nu-metal nebo deathcore, ale slyšet je i elektronika, rap, či saxofon. Kim Dracula exceluje pódiovou přítomností. Jeho teatrálnost dokonale sedí k těžko uchopitelnému materiálu z debutové desky „A Gradual Decline in Morale”. Z ní zahrál hned osm kousků a do setlistu přisypal i útržky několika coverů, kupříkladu „Paparazzi” od Lady Gagy, „Even Flow” od Pearl Jam, „Romance Is Dead” od Parkway Drive, nebo laciný úvod skladby „Careless Whisper” od George Michaela. Mezi největší kočkopsy patří „Land of the Sun”, „Call Me Famous”, nebo naprosto zničující závěr v podobě „Killdozer”. Spousta ortodoxních fanoušků bude nad jeho tvorbou ohrnovat nos, zejména na festivalu Brutal Assault, ale Kim Dracula je jedním z nejzajímavějších interpretů posledních let.

Na moment jsem si odskočil na hlavní Marshall stage za černokněžníky z Triptykon. Kapela zpěváka Thomase Fischera se na festival vrátila po jedenácti letech, během kterých Fischer v roce 2019 dorazil i s legacy projektem k Hellhammer s podtitulem Triumph of Death. Z těchto kapel však zaznělo minimum a Triptykon zde připomněli hlavně éru další Fischerovi kapely Celtic Frost. Tento chlapík zkrátka drží vlajku evropského avantgardního black metalu prakticky sám, pouze za pomocí svých spoluhráčů. Ve finále už nezáleží na tom, kterou éru posledních čtyřiceti let vybere.

Osobním vrcholem pro mě byl koncert na Obscure stage krátce před půlnocí. Poprvé se na festival Brutal Assault přijela podívat kanadská mathcorová stálice Protest the Hero. Nepříliš intenzivně koncertující parta před pár týdny vydala novou desku „Within” a po dvanácti letech se vrátila i do našich končin. Bohužel se stali další obětí kolísavé kvality zvuku a vokál zpěváka Rodyho Walkera zdaleka nevyzněl tak, jak tomu je na deskách. Věnovali se zejména desce „Fortress”, z které zahráli „Sequoia Throne” nebo skvělou „Bloodmeat”. Z novinky představili úvodní „Mouthpiece”, a přidali další klasiky jako „Clarity”, „C'est la Vie” nebo „Blindfolds Aside”. Walker byl poměrně ukecaný. Zmínil, že kvůli turné zmeškal playoff dětské baseballové ligy, kde je trenérem a postěžoval si na nadměrné množství kouře, který mu náročné vokální povinnosti neulehčoval, mimo jiné kvůli jeho astma. Krátce po této výtce se na něj vyvalil oblak kouře zpoza pódia. I přesto byl koncert velmi dynamický a kvalitní, nicméně mi chyběly hitovky jako „Plato’s Tripartite”, „Mist” nebo „Hair-Trigger”. Budu doufat, že si pánové Evropu znova zamilují a brzy přijedou do kvalitního klubu s delším setem.

Současně snad Protest the Hero nebudou brát večerní vystoupení na festivalu jako bernou minci evropského zájmu, jelikož prostor před Obscure stage nebyl příliš lichotivě zaplněn. Mělo to však svůj důvod. Na hlavní Sea Shepherd ve stejnou dobu hrála mnohými vytoužená post-metalová parta Amenra, která „ukradla” hodně posluchačů. Při odchodu z rozpáleného areálu jsem na malý moment zabřednul do jejich temnoty, ale za pár minut bylo po všem.

První den festivalu Brutal Assault ukázal mnohé. Znatelnou změnu jsme mohli vidět v roli Obscure stage, která v minulosti ve velké míře patřila žánrově nezaškatulkovatelným kapelám a všemožným alternativám. Letos tam proběhly koncerty mnoha žánrových ikon, čímž vznikl větší prostor pro další velké či střední kapely na hlavní scéně. Dlouho před začátkem festivalu se diskutovalo o tom, že letošní Brutal nemá silné headlinery a naopak má více těch co-headlinerových záležitostí. I přesto byl festival vyprodaný a zvučná jména se k programu rozhodně našly. Ukázalo se, že je festival skvěle připravený i na avizované tropy, ačkoliv zrušení kamenné hospody v oblasti Bastion na úkor dalšího obchodu s oblečením mi přišlo přinejmenším zvláštní. Druhou, a podstatně zásadnější výtku, mám k sociálním zařízením v areálu. Počet toitoiek byl letos naprosto nedostatečný, což přímou úměrou přispělo k jejich zoufalému stavu. Položka, která na festivalu vždy patřila mezi skvěle zvládnutou, byla letos naprostým selháním.

Top 5:

1. Protest the Hero

2. Kim Dracula

3. Periphery

4. Samael

5. Unearth

Autorem fotografií je Petr Klepetko.