Good Times Only: Neřídíme kapelu jako firmu. Jsme kámoši, které to pořád baví.

Redakce, 27. 07. 2026

Krátce před svým koncertem na Colours of Ostrava si s námi Good Times Only povídali o nové desce Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal, kterou si tentokrát z velké části produkovali sami. Řeč přišla na tvůrčí svobodu, fungování kapely po téměř deseti letech i na to, proč je někdy největším úspěchem už jen skutečnost, že jsou její členové pořád kamarádi. Za Good Times Only nám odpovídali frontman a zpěvák Filip Černý a baskytarista Kryštof Volkman.

Hudební knihovna: Asi začnu jednodušší otázkou. Kdyby si měl někdo pustit jedinou písničku z vašeho nového alba, kterou byste mu doporučili?

Kryštof: „Já bych doporučil Slzy, protože je tam všechno. Je v tom ta nová rocková poloha, chytlavej refrén a je tam celá kapela. Myslím si, že je to takovej výstižnej track."

Filip: „Já bych asi upozornil na Příliš, protože tam máme klavír, což jsme doposud nikde neměli. A je to zahraný tak, že je pak strašně těžký se to naučit naživo, takže ještě dlouho nebude příležitost to vidět na živácích. Nahrával to virtuózně náš kamarád Kuba a Lukáš to teď musí nějak reprodukovat. Podle mě je to taková balada, na kterou se strašně těším, až bude na živácích, ale ještě nepřišel ten čas."

HK: Ještě se vrátím k nové desce. Zaujal mě její název Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal. Je to dost silný název. Co se za ním skrývá? Když se ohlédnete za vznikem alba, co to vlastně znamená? Co vám ještě nikdy nikdo nedělal?

Filip: „U mě konkrétně jsou to věci, o kterých na té desce zpívám. Každej to asi vnímáme trochu jinak, ale naznačuje to, že jsme se potýkali s nějakýma novýma emocema. Klidně to může být i v tom, že jsme si poprvé produkovali desku sami. Najednou jsme se ocitli bez nějakého externího vedoucího, který by na to dohlížel, takže i tohle nám ještě nikdy nikdo nedělal. Já jsem si zároveň procházel nějakýma věcma, takže to odkazuje i na ně. Myslím si ale, že každej z kapely ten název vnímá trochu jinak. Jak ho vnímáš ty, Kryštofe?"

Kryštof: „Já si myslím, že dnešní doba je hodně o nějakém „sebehealu" a zdravém uvědomění si sebe sama, což je podle mě dobře. Takže „tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal" může směřovat i k sobě samému. Že se teď o sebe umím postarat, vím, kdo jsem, a vím, co potřebuju."

HK: Hrozně mě zaujalo, že jste si album z velké části produkovali sami. Neřekli jste si někdy během toho procesu, že jste si možná ukousli příliš velké sousto? A kdy jste naopak měli pocit: Jo, tohle byl strašně dobrej nápad a díkybohu, že jsme se tak rozhodli?

Filip: „Stávalo se samozřejmě oboje. Bylo to v tomhle trochu jako na horské dráze, protože byly momenty, kdy jsme se utvrzovali v tom, že to byl dobrej tah, a cítili jsme jistotu v tom, co děláme, i mezi sebou. Pak ale byly momenty, kdy jsme si říkali: Kéž by nám teď někdo ukázal správnou cestu. V těch chvílích jsme se možná cítili trochu nepřipravený. Hlavně to bylo tím, že pro nás ta situace byla nová. Vstupovali jsme do toho s tím, že si teď sami hlídáme deadliny a nejsme závislí na někom, kdo nad tím drží stráž a píše nám: Už byste měli dodělat tohle, tohle už opusťte… Myslím si, že tyhle pocity přicházely spíš v první polovině výroby desky. V té druhé už to byla čistá radost, protože jsme zjistili, že na to asi opravdu vystačíme. Přehouplo se to v momentě, kdy už bylo několik písniček napsaných."

HK: Napadá mě trochu šťouravá otázka. Měli jste nějakou negativní zkušenost, kvůli které jste se rozhodli, že si to tentokrát uděláte sami? Jak jste zmiňovali termíny a to, že na vás někdo dupe – hrálo to nějakou roli?

Filip: „Vyloženě negativní zkušenost asi ne. Samozřejmě je to drahý, ale finance rozhodně nebyly důvodem, proč jsme se rozhodli produkovat si album sami. Spíš to bylo něco, k čemu jsme delší dobu směřovali, a konečně přišel moment, kdy jsme se na to začali cítit připravený. Řekl bych, že to byl přirozenej vývoj."

Kryštof: „Já mám pocit, že je to jako ve chvíli, kdy ti tvoje holka vybírá outfit. Jsi hrozně rád, že to za tebe vymyslí a že vypadáš dobře, ale po nějaké době si taky chceš říct: Hele, tohle chci já. Tak nějak se cítím. Tyhle tracky jsme si dotáhli tak, jak jsme chtěli my, a to byl ten důvod."

Filip: „Zároveň v té metafoře s holkou cítím i to, že nás ta holka trochu naučila vkusu. Dodnes z toho čerpáme, ale už to zvládneme sami."

HK: Když fungujete jako kapela, jste spíš kolegové, nebo kamarádi?

Filip: „Vždycky kamarádi."

Kryštof: „Kamarádi, kamarádi. Je to ve vlnách, ale jo, kamarádi."

Filip: „Kolegové" je skoro až slovo, který si vůbec nedokážu představit ve zkušebně nebo ve studiu. Asi bych ho nikdy nepoužil. Myslím si, že to odráží i to, jak se k sobě chováme. Od začátku do konce se k sobě chováme jako kamarádi. Když se někomu něco nelíbí, snažíme se to respektovat. Není to nutně nějaká tvrdá kapelní demokracie. Když někdo s něčím opravdu není v pohodě, tak přes to nejede vlak a ostatní se mu nějak přizpůsobí. Snažíme se to dělat tak, aby byli všichni spokojení. A hlavně to všichni děláme dobrovolně. I přesto, že už to děláme skoro deset let, nás to pořád neživí…"

Kryštof: „Ale pořád nás to baví."

Filip: „Pořád nás to baví, no. Takže určitě spíš kamarádi."

Kryštof: „Naše kapela nejde řídit jako firma. To prostě ne. Zaprvé, kdyby to firma byla, byli bychom hodně neúspěšná firma, což by bylo smutný. Jako koníček je to ale skvěle naplněnej čas. Trávíš fakt spoustu hodin se svýma kamarádama něčím, co tě baví, a to je prostě krásný."

HK: Není ale občas frustrující, že vám kapela ani po deseti letech nevydělává? Když se vrátíte na její začátek, nevstupovali jste do toho s jinými představami? Nebo je pro vás současná situace vlastně úplně v pohodě?

Filip: „Podle mě by to mohlo být frustrující, kdybychom se nikam neposouvali. Ono to není jenom o tom, že si na sebe kapela začne vydělávat. To je privilegium, který v tuzemsku nemají ani výrazně větší kapely, než jsme my. Jejich členové a členky mívají normálně svoje day joby, takže o tom to podle mě není. Je to spíš o tom, že když dosáhneš jednoho cíle, měl by sis nastavit další. V tomhle módu fungujeme celých deset let. To, jestli to někdy jde pomalejc, nebo rychlejc, je jiná věc. Důležitý je, že pořád k něčemu směřujeme a je tam nějakej postup. Myslím, že s třetí deskou byl ten posun zatím vidět nejvíc. Hlavně kvůli osamostatnění, kvůli tomu, mezi jaký lidi se dostala, ale třeba i kvůli hostovačkám. V našem kapelním fungování se díky třetí nahrávce objevila spousta nových elementů."

Kryštof: „Zároveň, když se podíváš na kapely, kterýma jsme se před deseti lety inspirovali, tak spousta z nich se neposunula nebo se rozpadla. Takže i to, že rosteme tímhle tempem, je vlastně velkej nadstandard. Spoustě kapel se to nepodaří. Řekl bych, že je to úspěch."

Filip: „Jo, vlastně je ohromnej úspěch už jenom to, že jsme pořád kámoši."

HK: Kdybyste se na současný stav kapely podívali očima sebe sama z jejích začátků, co by vás tehdy nejvíc překvapilo? Filip: „Asi to, jak moc jsme dnes komfortní v některých věcech, které se dřív zdály úplně nedosažitelný. Může to být třeba nervozita před větší stagí na festivalu, přátelství s jinými kapelami nebo obecně pocit, že jsme součástí scény. Úplně upřímně, docela dlouho pro nás bylo nedosažitelný i to, že bychom se třeba jenom dostali na stránky Full Moonu. A i to se časem změnilo. Je toho strašně moc, ale kdybych měl vypíchnout jednu věc, tak asi to, že to půjde takhle pomalu. Člověk má samozřejmě nějaké představy. Myslel jsem si, že třeba festivaly jako Rock for People nebo Colours můžou přijít dřív než za sedm nebo devět let. Vytrvalost je ale věc, která provází všechny úspěšné tuzemské kytarové kapely. Budu teď střílet, jo, ale ať už jsou to Tata Bojs, Zrní nebo Vypsaná fixa, jsou to kapely, které tady fungují roky. A taky dlouho trvalo, než si vydobyly nějaké jméno. Nám navíc dlouho trvají i nahrávky. Vždycky jsme mezi nimi měli tříletou pauzu, což je v kontextu dnešní doby vlastně věčnost. Možná by se to mohlo hýbat jiným tempem, kdybychom byli schopní ty nahrávky chrlit rychleji. Tohle je ale zatím naše komfortní tempo."

HK: Hezky mi nahráváte na další otázku. Jak těžké je být českou kapelou, která si dělá vlastní hudbu? Už jste nakousli, že je to náročné. Co je podle vás největší překážkou pro nové kapely na české scéně?

Kryštof: „Napadá mě několik důvodů, proč je to náročné. Hlavní je ale to, že si kapela musí určit, co chce dělat a jak chce působit. Máš nějaký cíl, ke kterému se musíš dostávat, a zároveň nějaké svoje niterní nutkání. Náš vkus se za ty roky samozřejmě ohýbá a zraje, ale když víš, že chceš něco dělat a chceš to dělat po svým, tak dlouho trvá, než to lidi pochopí a vstřebají. Kdybychom od prvních koncertů hráli písničky jinýho typu, covery nebo dělali hostovačky, možná by to šlo rychleji. Zároveň bys ale ztratil to, s čím jsi do toho původně chtěl jít."

Filip: „Já myslím, že nejtěžší je zjištění, kolik různých typů činností to vlastně zahrnuje. Není to jenom o tom psát hudbu, vydávat hudbu a hrát hudbu. To bývá kámen úrazu pro spoustu lidí, kteří se tomu chtějí věnovat a chtějí se někam dostat. Ve chvíli, kdy zjistí, co všechno to zahrnuje, je to odradí. Třeba pak radši zůstanou ve zkušebně nebo u menších koncertů. Možná si ani nic většího nepřejou."

HK: Mám poslední otázku, náš čas se pomalu chýlí ke konci. Kdybyste mohli poslat jednu zprávu sami sobě do doby, kdy Good Times Only začínali, co by v ní stálo?

Filip: „Užívejte si, že jste mladý. Strašně často si říkám, co bych bez té kapely dělal. Kdo bych byl, kdyby kapela skončila? Ne že bych se toho někdy v průběhu těch deseti let výrazně bál, ale asi bych nám vzkázal: Možná to klidně víc pushujte. Všichni jste do toho podobně zainteresovaní, tak se toho nebojte."

Kryštof: „Co bych si vzkázal? Cvičit, možná."

Filip: „Cvičit na nástroj je docela dobrý, no. To moc neděláme."

Kryštof: „Vzkázal bych si, abych dřív oslovil nějaké profesionály, kterým zaplatíš a oni ti s některými věcmi pomůžou. Není to moc vtipná odpověď, ale je praktická. Za spoustu věcí stojí za to si zaplatit."

Moc vám děkuju za rozhovor a užijte si dnešní koncert!

Autorka rozhovoru: Anna Kubelková