Pro Queensrÿche jsou lidské podmínky naším osudem

Album Condition Hüman, které heavymetaloví titáni Queensrÿche vydali v roce 2015, bylo druhou řadovkou se zpěvákem Toddem LaTorrem, který v roce 2012 nahradil původního frontmana Geoffa Tata. Ve všech aspektech navazuje na předchozí eponymní desku, kterou se nově konsolidovaná kapela dostala opět do popředí zájmu posluchačské veřejnosti. Nejen čistě metalové, ale té, která akceptuje i rozličné progresivní vlivy. Seattleská formace stála už od svých počátků v 80. letech na své svébytné pozici mezi středně powermetalovým kvapíkem a progovými elementy; s touhle kombinací, která se kdysi prolínala s vlnou tzv. US heavy metalu, dobyli v komerčnějším duchu na přelomu 80. a 90. let hudební svět, aby je pak Geoff Tate nešťastně dovedl až do alternativního pseudosvěta. 

Na CH se od první skladby Arrow of Time hraje na stejnou vlnu, jako na prvních „klasických" albech kapely The Warning a Rage for Order z letech 1984 a 1986, ale nově našlápnutý kvintet se díky ostřejšímu zvuku a uměřenosti kytarových brejků Michaela Wiltona a Parkera Lundgrena drží správně při zemi. Důkazem je jasně zemitá Selfish Lives nebo následující Eye 9. Toddův charismatický vokál však záhy vynikne při srdceryvné baladě Bulletproof, která ani náhodou nepřipomíná slaďárny s Geoffem Tatem, které kapela zařadila na alba v 90. letech. Když zrovna nezpívá, v písni dominuje veprostřed průzračné kytarové sólo, ale jen na chvíli, protože Todd si náladu skladby ukořistil prostě pro sebe. Bezesporu jeden z hudebních vrcholů jeho tvorby s touto legendou. 

Hned v další pětiminutovce Hourglass dokážou Todd a spol. přepnout v poslední třetině do neuvěřitelné gradace se stejným refrénem, který odnese vlnou představivosti až daleko za obzor. A na závěr přidají ambientní vybrnkávání. Když album posloucháte po několikáté, objevíte vždycky sympatické dramaturgické kudrlinky, které jste předtím neslyšeli. Jako by první syrovější půlka desky, kde nelze nepřeslechnout jasný tepot bicích Scotta Rockenfelda, pouze připravila půdu pro progresivní kolorit další tvorby. Pestrý závěr alba vrcholí minutovou až „operně zlověstnou" Aftermath, která navazuje na nervní All There Was, a téměř osmiminutovým titulním opusem, který ve své době stvrdil status (podle mého názoru stále nedoceněné) rock/metalové legendy. 

Ne nadarmo společná hudební cesta Todda s kapelou pokračuje až do dnešních dnů. Queensrÿche si albem Condition Hüman definitivně připravili výživnou půdu pro další kvalitní pokračovatele. A troufám si zde předeslat spoiler, že následující fošny The Verdict z roku 2019 a Digital Noise Alliance z předloňského roku svébytného ducha seattleského progu ještě překonávají. Ale o nich příště – nyní je třeba pozorně zavzpomínat na „podmínky lidskosti".