„Připomněl jsem si mnohé, a zatím z paměti nic nevytěsnil,“ říká Luboš Pospíšil.
Karel Souček, 10. 11. 2020
Letošní jubileum oslavil jeden z doyenů českého
rockového písničkářství Luboš Pospíšil LP reedicí svého alba ...a nestřílejte
na milence, s Českou televizí pak odvysíláním
dokumentárního filmu 5P Luboše Pospíšila. Slavit se Pospíšil a jeho
kapela 5P za doprovodu zajímavých hostů chystali samozřejmě i společně
s fanoušky na speciálních narozeninových koncertech. Leč doba a situace
živé hudbě nepřeje a chystané, již vyprodané koncerty v pražském Lucerna
Music Baru tak byly přeloženy na 4.
a 5. května 2021. Již rovněž vyprodaný koncert v
brněnském Semilassu má zatím náhradní termín 16.12. 2020. Více již v rozhovoru
s Lubošem Pospíšilem.
Hudební knihovna: Padesát let na scéně je dlouhá doba.
Zkoušel jste si někdy pro sebe definovat, co pro Vás hudba, psaní písniček a
jejich zpívání znamená? Napadla Vás i úvaha, co by bylo, kdyby nákaza jako je
koronavirus zrušila možnost koncertů na delší dobu či úplně?
Luboš Pospíšil:„Jeden můj bývalý kolega
říkal, že tvořit písně a ty pak hrát lidem je to nejlepší, co lze dělat.
Částečně bych s tím souhlasil s dodatkem – hrát lidem, kteří o to
stojí. Zábava to být musí, ale Ladislav Kantor mně kdysi říkal: ‚Uspěje
ten, kdo splní předpoklad o třech slovech – moci, chtěti, uměti.‘ Pokud nelze
splnit jedno slovo, úspěch se nedostaví. A živit se lze i jinak. Mám nějaký
titul, který je mi spíš k ničemu, ale v minulosti jsem ho mohl uplatnit. Vedle
pedagogické činnosti jsem pracoval v reklamě nebo jsem spoluvytvářel kreslený
humor. A navíc náš stát se přece o seniory dobře stará..."
HK: Všeobecně se ví, že Vaše začátky ‚muzikanta z povolání‘ jsou
spojené s C&K Vocalem. To už bylo ale profesionální těleso. Co bylo
předtím? Co Vás tehdy vůbec ke zpěvu a kytaře přivedlo?
LP: „Do LŠU jsem chodil již od sedmi let na akordeon. Byl to těžký nástroj,
který jsem vozil na upraveném kočárku. Ten akordeon neboli harmoniku, držky či
fňuknu, jsem nevolil náhodou. Každé prázdniny jsem trávil na Vysočině a můj
bratranec Oldřich hrál na tento nástroj bravurně. Byl vyhledávaným hráčem na
zábavách či různých oslavách a asi mě inspiroval. Někdy ve dvanácti
letech jsem pojal plán, že se naučím na další nástroje. Např. klarinet (to mi
fakt nešlo) či piano (tam jsem měl pravou ruku slušnou a levou jsem se dodnes
nenaučil). A tak jsem skončil u kytary. Podobně jako řada mých kolegů,
kteří zběhli ke zpěvu, tak i já jsem časem opustil pubertální představu, že
budu uznávaným kytaristou. Ale to už jsem se prakticky dostal k C&K
Vocalu, i když na úplné začátky v gymnazijních kapelách, ve kterých jsem hrál
na kytaru a občas i zpíval, velmi rád vzpomínám. Do C&K Vocalu jsem
tedy nastoupil jako kytarista, ale časem jsem, zejména v rockových skladbách,
mohl uplatnit i mé pojetí zpěvu."
HK: C&K Vocal asi musela být pěvecky dost velká škola. Změnili Vám tehdy
pánové Kantor a Cerha nějak přístup ke zpívání či pohled na něj? Nebo techniku?
LP:„Ve svých studijních letech jsem poslouchal výhradně anglosaský hudební
svět. Jednalo se o desítky až stovky různých bigbeatových, bluesových až
jazzrockových kapel a tím pádem i podobné množství zpěváků. Neuměl jsem si
představit, že bych zpíval žánrově něco jiného. Jednou mě Ladislav Kantor
vzal k jistému profesorovi, který vyučoval zpěv. Ten mě vyzkoušel u piana a
konstatoval, že se pro zpívání snad ani nehodím. Já byl rád. Už jsem ho pak
nikdy neviděl. V roce 1971 se C&K Vocal účastnil tehdy již známé Porty. V
porotě sedící tvrdé čundrácké jádro nás vyřadilo s tím, že do této společnosti
nepatříme. Pro mě to byl signál, že C&K Vocal bude originál a začalo mě to
více zajímat. Nastalo období několikaletého zkoušení a pěvecké dřiny, což pro
mě nebylo, ale zároveň jsem cítil, že je to nutné. V tom mně pohled na zpívání
C&K Vocal změnil a v budoucnu jsem to mnohokrát ocenil."
HK: Když jste si pak založil vlastní kapelu 5P, její jádro tvořili bubeník
David Koller a kytarista Bohouš Zatloukal, kteří oba předtím působili v – z
hlediska režimu – ‚problémové‘ Jasné páce. Jak jste na ně tehdy narazil a proč
jste si je vybral?
LP:„Tady bych si dovolil poznamenat, že pokud zmínění muzikanti předtím
působili v – z hlediska režimu – v problémové Jasné páce, tak přicházeli k
někomu, kdo vzešel z hlediska režimu z problémového C&K Vocalu. Celkem
dobře si pamatuji, na velké množství zakázaných textů. Ten vlastní příchod
inicioval především Bohouš Zatloukal, který sám projevil zájem se mnou
spolupracovat. Po absolvování jakéhosi formálního konkurzu jsme se s dalšími
členy kapely rozhodli právě pro něj. S Davidem Kollerem to bylo svým způsobem
podobné. Měl zájem se takzvaně profesionalizovat, a na tomto základě jsme mu
nabídli spolupráci. David se mnou tehdy hrál krátce, na rozdíl od Bohouše,
který se podílel, tuším, na sedmi projektech. To socialistické dělení na
amatéry a profesionály byla ale úplná blbost. Rozhodovalo razítko o zaměstnání
v občanském průkazu. A tak zaměstnaní amatéři byli v pořádku, ale takzvaní
profesionálové, ti paradoxně bez razítka, byli stále kontrolováni."
HK: Těsně
před rokem 1989 došlo k zajímavému, ale bohužel krátkodobému spojení s Radimem
Hladíkem a k Vašemu členství v Blue Effectu, po kterém zůstal pěkný singl
Kampa. Jak na to sám vzpomínáte?
LP:„Někdy v roce
1987 jsem se spíš příležitostně scházel s Radimem Hladíkem. Překvapil mě zájmem
o poezii a nápadem spolupracovat – jak říkal – podobně jako Vladimír Mišík s
básníky. Navíc z Vinohrad se znal s Pavlem Šrutem. Já měl právě nějaké
osobní problémy a on mně tehdy hodně pomohl, když řekl: ‚Kašli na to, je to
blbost, pojď hrát...‘ Zpočátku to bylo
určité hledání společné řeči, protože samozřejmě i oba další spoluhráči měli
své představy. A navíc David Koller už začal hrát i s Lucií.
Ale když jsme natočili singl Kampa / Úhel
pohledu, začal jsem mít pocit, že si začínáme rozumět. Další vývoj jak
vnitřní, tak vnější – tedy události roku 1989 – nás možná zaskočil, a touha
natočit LP se tak nenaplnila. S Radimem jsme ale pak zůstali samozřejmě
přátelé, a vždy jsme se rádi viděli."
HK: Z časů porevolučních je nejčastěji zmiňován zlom, kdy jste se obklopil
až o generaci mladšími muzikanty, čímž vznikla ve vaší kariéře jedna z
nejstabilnějších sestav. Dokážou vás ještě dnes něčím překvapit?
LP:„Z časů porevolučních bych nejdříve připomenul, že vznikly čtyři řadové
projekty, kromě několika reedic, či výběrů, a až potom došlo k oné ‚radikální
rekonstrukci‘ kapely 5P. Ty zmíněné desky nahráli muzikanti – přátelé pod
různými pracovními názvy: Zvuky třinácté komory, Bio-graf či LPG.
Žádná z těchto sestav nemohla z nejrůznějších důvodů dále existovat, a tak
obnova značky 5P byla logická. Neustále jsem se pohyboval v hudebním
klubovém prostředí, a tam jsem se setkal s tehdy mladými, současnými
spoluhráči. Byla tam energie a chuť dělat něco nového. Společně jsme pak za
třináct let realizovali tři řadové desky, jednu desku ‚live‘, a další výběry a
reedice. A ta energie a chuť hrát tam zůstala. Zejména proto, že současná
podoba koncertu má u publika výborný ohlas a na řadě koncertů se návštěvnost
nechá určitě srovnávat s mým nejsilnějším obdobím v osmdesátých letech. A
překvapení? Možná je to neustálý poměrně vysoký počet jejich
individuálních projektů. Je to logické, touha po seberealizaci je pochopitelná.
Na druhou stranu je to pro mě určitá výzva. A tak bych taky rád sám ještě něco
vytvořil."
HK: K vašemu kulatému výročí vyšla nejen luxusně pojatá reedice alba ...a
nestřílejte na milence, ale i dokument pro Českou televizi. Připomněl vám i
něco, na co už jste zapomněl?
LP: „Reedici desky … a nestřílejte na milence jsem vnímal jako dar
Supraphonu k tomuto výročí. Radost z vydání u mne určitě znásobil fakt, že řada
příznivců považuje "milence" za až kultovní desku. K televiznímu
dokumentu se mi pak ozvalo tolik gratulantů, že mi zaslanými SMS zcela zahltili
kapacitu mobilu. Takže připomněl jsem si mnohé, a zatím jsem z paměti nic
nevytěsnil."