Soukromá elegie Luboše Pospíšila není žádným žalozpěvem

Recenze alba : Soukromá elegie

Album: Soukromá elegie

Interpret: Pospíšil Luboš

Celkový čas: 00:48:25

Vydavatel: Supraphon

Rok vydání: 2014

Typ nahrávky: studiová nahrávka

Medium: CD

Karel Souček, 29. 10. 2014

Podle Wikipedie je elegie neboli žalozpěv skladbou charakteristicky zádumčivého až smutného rázu. Nové album Luboše Pospíšila a jeho kapely 5P s názvem Soukromá elegie zádumčivé, melancholické určitě je, ale smutné rozhodně ne. Na to přináší dostatek příjemných melodií a chytlavých refrénů a tedy i radosti posluchačům.

5P to s Pospíšilem stále baví a naopak

Soukromá elegie je již třetí deskou, kterou Pospíšil natočil s obnovenou kapelou 5P. A i když kytaristu Bohumila Zatloukala vystřídal Mirek Linhart, je na první poslech patrné, že formace, stojící za Pospíšilovým comebackem, je znamenitě sehraná a uvolněná zároveň a že jí vzájemné muzicírování stále hodně baví. A také to pořád mezi zpěvákem a o generaci mladšími spoluhráči náležitě jiskří.

Svým hudebním zaměřením se Soukromá elegie od předešlých desek Příznaky lásky a Chutnáš po cizím ovoci příliš neliší. Luboš Pospíšil stále střídá romantické, silně emotivní, místy nostalgické balady s temperamentnějšími rockovými songy a bluesovými náladami, nechybí ani jemné přesahy do popu, jazzu či modernějších stylů a zvuků.

Nezměnil se ani okruh autorů, přibyl pouze hitmaker Michal Hrůza, jehož poprockový rukopis v písničce Starý pár jednotnou náladu celé desky absolutně nenarušuje. Větší prostor však dostávají s citem vybraní hosté a především smyčcový kvartet a keltská harfa Seana Barryho několik písní doslova prozáří.

I balady mají energie na rozdávání

Úvodní Lilie patří sice ke křehkým baladám, ale vnitřní energie má na rozdávání. V písni Pán hospod – Hospodin kapela přidá na temperamentu, bluesrockovou pecku s obrovským drivem zdobí nejen skvělá souhra kytar, bicích, klavíru a foukací harmoniky, ale také hravý text Pavla Šruta. „V půlnoci zavírá pán hospod – Hospodin."

Zajímavý, k reggae směřující rytmus a hostující příčná flétna odlišují skladbu Tak navštiv bar, jazz se potkává s blues v Mám sto chutí, v písni vystavěné na hodně silné atmosféře. Někdo stál opodál představuje tvrdý, vygradovaný song, o symbiózu akustické kytary (chvályhodně zastoupena v řadě skladeb), keltské harfy a smyčců se opírá propracovaná píseň Slunovratná noc.

Loučit se nechtějí muzikanti ani posluchači

Energické blues přináší Zimní čas, variaci na legendární Karinu pak Už vyplouvám, Karino, jedna z nejkrásnějších písní alba. O Michalu Hrůzovi a jeho Starém páru již řeč byla, jemně bluesovou Melancholii rozzáří hostující saxofon, vzdušný rock provází skladbu Bydlet! A o úplný závěr se postará vygradovaná balada Poslední tango s dlouhou instrumentální pasáží. Jakoby se muzikanti ani nechtěli rozloučit a přesně to samé platí i o posluchačích.

O hudbu se postarala především dvojice Pospíšil - Ondřej Fencl, kapelník 5P. Oba dokáží napsat příjemnou, melodicky i rytmicky zajímavou písničku s výrazným, nikoli však vlezlým refrénem. A Luboš se vždy uměl obklopit kvalitními textaři, na novince jich je hned šest, a přestože každý z nich má trochu jinou poetiku, daří se jim udržet jednotnou náladu nahrávky.

Dalším spojovacím článkem je samozřejmě osobitý Pospíšilův zpěv. Naléhavý, romanticky zabarvený, vemlouvavý, svěží. Nikdy nemusí tlačit na pilu, v každém verši je přesvědčivý a věrohodný a navíc dokáže velice rychle vytvořit a na posluchače přenést atmosféru písničky. A těch tucet na Soukromé elegii za poslech rozhodně stojí ... a ne za jeden.
Foto: Jan Hrdý

DISKOGRAFIE