Pražský výběr se nachází ve fázi lehkosti, ve znamení smíření

Běr je název třetí desky, kterou v reedici vydává Pražský výběr. Po Strace v hrsti a Výběru je to další z alb kapely, které znovu vysílá do světa vydavatelství Supraphon. Povídání s Michalem Pavlíčkem, Michaelem Kocábem, Vilémem Čokem, Jiřím Hrubešem a Klaudiem Kryšpínem se tedy točilo hlavně kolem Běru. Rozhovor vznikl ve spolupráci se Supraphonem.

Jak se prodávají v reedicích vydávané desky Pražského výběru?
Pražský výběr: Nadobyčej dobře, za Straku v hrsti jsme skoro hned dostali platinovou desku. Asi to ani nebylo tak překvapivé, vždyť kdo by tuhle kultovní desku nechtěl mít? Straka v hrsti oficiálně vyšla ještě před Listopadem 89; v takhle ucelené podobě, vlastně v originálním tvaru, si ji tedy mohou zájemci pořídit po hodně dlouhé době. Přitom to byl obrovský šlágr. Musíme pochválit Supraphon za to, že se snaží vydat v ucelené formě kompletní tvorbu Pražského výběru, postupně v těch originálních verzích.

Nedávno vyšel Běr. Po Strace v hrsti, Výběru a Adieu CA se jedná o celkově čtvrtou a druhou polistopadovou oficiálně vydanou deskou Pražského výběru. V mnohém se předcházejícím albům vymyká…

Kocáb: Tuhle desku mám rád. Je absurdnější a abstraktnější, než ty naše předcházející, povedla se. Dodnes ji poslouchám jako fajnšmekr, což asi zní blbě u vlastní tvorby, ale jsou tam zajímavé zvuky, texty, je to fakt dobrá deska. Stojíme si za ní.

Pavlíček: Tohle album vznikalo v jednom z nejsevřenějších období našeho vztahu a spolupráce s Michaelem, v podobné atmosféře, jako když jsme dělali Straku. Doufám, že si teď Běr najdou i ti mladí, kteří ho neznají – samozřejmě vedle našich soukmenovců a příznivců.

Kocáb: Nemyslím si, že by to byla posmutnělejší deska, než Straka v hrsti nebo Výběr, jak se to někdy říká. Pravda, je v ní něco z kafkovské nálady, která u nás tehdy panovala, jakási skepse nad životem, pochybnosti člověka, který stárne a kterému se v hlavě relativizují dosud jasné hodnoty. Ale – jak říkal Michal – vznikala v úžasné atmosféře a smutná není. Pavlíček: Jediné, co dodnes cítím jako nepříjemné, je to, že jsme se při práci na téhle desce do určité míry dotkli Vildy Čoka. V některých písních tam hraje na basu Marta Minárik…

Čok: Prostě jste chtěli lepšího basistu a mě jste „vyhodili". Nahrál jsem asi půlku desky… pak jsem si nadával, že jsem do toho projektu vůbec lezl. Jó, holt láska bývá slepá…možná jsem byl jen použit k tomu, abych doplnil image a z toho projektu byl Výběr a ne studiová skupina M. K. & M. P. Ale to je samozřejmě spekulace, která nemusí nebýt nepravdivá…

Kocáb: …ale nevyhodili jsme tě, byla to shoda okolností. Některé písně vznikaly computerovým způsobem, byly technicky hodně těžké a bylo zapotřebí je nahrát rychle. Potom hledáte někoho, kdo je technicky hodně zdatný. Rozhodně to ale není dobrý způsob práce. Koneckonců – podobné problémy jsme měli i s bicími, původně vznikly computerově, Klauda je pak přehrál, ale bylo to složité. Kdyby album vznikalo víc ve zkušebně, kdyby se ten fofr víc eliminoval, určitě by to všechno hrál Vilém. Dneska bychom to, co tenkrát, už neudělali.

Čok: Já bych na to hlavně už nepřistoupil…

Vlasta Třešňáka je samorost

Pod více než polovinou textů na Běru je spolupodepsán Vlasta Třešňák; jak jste k němu přišli?
Pražský výběr: Toho pozval Michal Pavlíček!
Pavlíček: V těchto věcech hraje vždycky do určité míry roli náhoda. S Michaelem jsme se bavili o našich textech, o čem bude sdělení, jak mají vypadat, a mne napadl na výpomoc Vlasta Třešňák. Oslovil jsem ho ke spolupráci na některých svých věcech. Čekali jsme, co z toho vznikne, jak se ty světy propojí, a propojily se, myslím, skvěle. Tahle deska – to byla v tomto ohledu hodně hledačská práce. Společné texty jsme psali kus po kuse, frázi po frázi.

Neuvažovali jste o tom, že by si s vámi Vlasta Třešňák na desce taky zahrál, případně zazpíval?
Pražský výběr: Ne, Vlasta je samorost. Písničky interpretuje do značné míry na pódiu po svém a pokaždé trochu jinak. Ale jako s kamarádem – textařem s ním byla báječná práce. On do Výběru nikterak razantně nevstupoval, přijel za mnou na venkov. Většinou, když se vracel z ryb. Otevřelo se pivo, debatovali jsme, vymýšleli jsme, nápady létaly vzduchem. Bylo i hodně srandy a bláznivých výletů do fantasie.

Teta Květa se nekoná

Část desky jste nahrávali u Michala Pavlíčka ve studiu Na kloboučku..
Pavlíček: Vzpomínám si na jednu „veselou historku z natáčení". Ze studia Sono nám přivezli pás, na který jsme natáčeli nástroje i zpěvy. Místnost byla velká, měla poměrně značný hal, udělal jsem tedy jakousi konstrukci z dek, aby se zmírnil dozvuk. Bylo vedro, nechal jsem otevřená okna. A tak se jednou kolemjdoucím naskytl úchvatný obrázek: Michaelovi, který seděl uvnitř té konstrukce z dek, koukala jenom hlava, a ta neustále opakovala výkřiky „Teta Květa se nekoná!", což jsme potřebovali do písničky Ach jó, jak já jsem línej. Michael se opravdu rozjel a křičel to v různých variacích a intonacích asi deset minut, jeho výkřiky se nesly přes celou vesnici jako výkřiky strýčka Thea z Amarcordu. Všichni z obce si ťukali na čelo s tím, co se to na té mé chalupě děje, co je to tam za cvoky.

Nedávno skončila jarní část vašeho turné. Pokud vím, je na nějaký čas poslední...
Pražský výběr: Ano, skutečně, příští rok nebudeme koncertovat. Nelze pořád kontinuálně vystupovat, navíc máme každý své vlastní projekty, kterým se chceme věnovat.

Chystáte nové album?
Pražský výběr: Na tuhle otázku se těžko odpovídá. Řekli jsme si, že novou desku natočit chceme, ale materiál na ni musí vyzrát. Pak ji natočíme. Momentálně jsme ve fázi lehkosti, ve znamení smíření. Jsme taková vláda národního porozumění!

Hudební knihovna přeje Pražskému výběru, ať nové písničky pořádně vyzrají.