Nebyl by ještě nějaký šuplíček, pane Vodňanský?

Písničky Jana Vodňanského a Petra Skoumala patřily k tomu nejlepšímu, co u nás za normalizace vznikalo. Taková oáza svobody, z jedné strany milována, z druhé Strany perzekuována. Mnohé již vyšly na legendárních albech S úsměvem idiota, Pro děti od pěti, Vzpoura kocourů nebo Večírek rozpadlých dvojic. Po Skoumalově smrti se zdálo, že tato kapitola je uzavřená, ale Jan Vodňanský zašátral hluboko v archivu a při příležitosti svých 75. narozenin nyní vychází raritní album Tarantule a jiné nevydané songy.  

Songy aktuální i po čtyřiceti letech

I když se tedy jedná o písničky z hlubin šuplíků, neznamená to, že by se jednalo o jakýsi odpad, na který by bylo lepší zapomenout. Naopak, většina skladeb opět potvrzuje Skoumalův skladatelský a Vodňanského textařský (básnický) talent. Jde sice o písně ze 70. a 80. let minulého století, ale mnohé z nich neztratily nic ze své aktuálnosti ani po čtyřech desítkách let.  



Petr Skoumal na Tarantuli opět dokazuje, jak pouze s pomocí klavíru, na němž je většina písniček založena, dokáže vykouzlit úchvatnou, zpěvnou, lehce zapamatovatelnou a přitom ne vlezlou melodii. Občas si přizve jiné nástroje typu kontrabas, flétna, klarinet či někdy dokonce i celý orchestr, ale i tyto bohatší skladby (Ty koně jezdí tryskem, Obleček na míru, Na kolonádě v Karlsbadu, Byl jeden autobus, Miguel) staví na přehledných, přesto ale silných melodiích. V jednoduchosti je krása.  

Jan Vodňanský zase připomíná, jakým citem pro jazyk, neobvyklá spojení, neuvěřitelné, přesto fungující rýmy, překvapivé pointy a inteligentní humor disponuje. Jeho texty ze světa děvčat, koní, nebohých telátek, vitrín, zrychlených vlaků, psychiatrů, vojáků působí lehce, uvolněně, svěže, ač je za nimi určitě hodně práce. Básník vždy dokáže najít originální, neotřelé pohledy a souvislosti, které posluchače nutí ke smíchu i zamyšlení. Tak za všechny alespoň jeden rým: „Hoši uondáni chtíčem/ tiše listují si v Nietzchem."  

Světlana Nálepková drží basu

Ve zpěvu se střídají oba autoři a i v této činnosti mají mnoho společného. Především nejsou zpěváky v pravém slova smyslu, před vytříbenou technikou dávají přednost výrazu, který jednoznačně pomáhá vyznění jednotlivých písní. Funkčně a nápaditě pracují s odmlkami, recitací, hereckými vstupy, nikam nespěchají a vždy si počkají na tu správnou chvíli, aby vyzněla pointa skladby. V několika písních našli pěveckou oporu ve Světlaně Nálepkové, která nejen skvěle zpívá, ale hlavně prokazuje svůj obrovský smysl pro humor.  



Tarantule je velice pestrým albem, které snad kromě hip-hopu, reaggae a ska nabízí všechny myslitelné hudební žánry. Od převládajícího folku a šansonu přes jazz (Blues cestujícího Středoevropana, Obleček na míru, Patnáct), blues (Byl jeden autobus), folklór (Daleko je Mississipi aj aj Arizona), valčík (Na ploše ledové), jemnější rock (Líný laser) až po country (Sám s Boby Bobšem). Nechybí však ani kankán (Vzpoura kocourů), polka (Sněhurka geometrická), písnička pro děti (Upířina) či dumka (Zvu tě na poušť Karakum) a muzikanti umí výborně navodit i atmosféru 30. let (Na kolonádě v Karlsbadu, Oh, My Scotland).  

Největším problémem u podobných nahrávek bývá kvalita zvuku. Vzhledem k tomu, v jakém stavu musely být původní snímky, nezbývá než před zvukaři smeknout. Skoro zázrak, že dokázaly písně tak dobře vyčistit. Přitom se však podařilo zachovat autentickou atmosféru, která hlavně u live skladeb připomíná náladu legendárního Semaforu. Prostě krásná záležitost nejen pro pamětníky. Nebyl by, pane Vodňanský, ještě nějaký šuplíček?