„Musíš být tvrdý a nekompromisně vyhazovat,“ nahlížejí na tvorbu Tata Bojs.
Karel Souček, 11. 12. 2020
Z nového alba
kapely Tata Bojs s názvem Jedna nula jsou nadšeni nejen hudební kritici,
ale také fanoušci, jež novinku vydanou pět let od
předchozího albového počinu A/B dostali v prvním týdnu po vydání na 3. místo žebříčku
prodejnosti IFPI. Album, které předznamenaly singly Zvony a Kraftwerk in Saint Tropez, je samozřejmě i
hlavním tématem našeho rozhovoru s Milanem Caisem, Mardošou a Dušanem
Neuwerthem.
Album je vydané, koncerty v současnosti
žádné nejsou... Co tak Tata Bojs aktuálně dělají?
Milan:"Děláme
rozhovory k albu, podepisujeme cédéčka, přede pár dny jsme i natáčeli s
režisérem Petrem Hanouskem speciální materiál určený pro virtuální realitu.
Přímo v nahrávacím studiu v Jinočanech, kde jsme sice album nenahrávali, ale
známe to tam, a je tam příjemné prostředí, jsme si postavili nástrojovou
aparaturu, včetně druhých bicích, na které hrál Tomáš Neuwerth, a ‚naživo‘, v
kuse za sebou, zahráli tři písničky z nového alba. Tak abychom se vešli do času
zhruba dvaceti minut, což je vyzkoušená doba, po kterou lidé zvládnou mít
nasazené brýle pro virtuální realitu, a není jim to nepříjemný. Následně je
potřeba k tomu natočenému materiálu přidat zvuk a udělat celkovou postprodukci.
A je to navázáné i na dokumentární sérii České televize, pojmenovanou podle
naší starší desky Futuretro, zaměřenou na nové technologie. Protože zatímco my
jsme tam natáčeli obsah do brýlí na virtuální realitu, televize zase natáčela
dokument o nás a o tom, jak to vzniká."
Zmínili jste podpisy, kterými bylo
opatřeno prvních 300 CD. Kdo to vymyslel? A vnímáte to i jako náhradu za
pokoncertní setkání s fanoušky? Kolik tak obvykle podpisů po každém koncertě
rozdáte?
Milan:"S nápadem přišla firma, tedy Supraphon, je to určité okořenění
předprodeje, které se osvědčilo, a my se navíc pořád někde podepisujeme, takže
jsme si řekli, že už nás těch tři sta popisů nezabije (smích). Jen jich
nakonec bylo přes čtyřista padesát. Normálně by si
fanoušci mohli přijít po koncertě, ale ty teď nejsou, takže jsme rádi, že jsme i
tak zájemcům mohli vyjít vstříc."
Mardoša:"Jinak na koncertech to je jak kdy. Někdy se sejde zájemců o
podpis jen pár, někdy i stačí odejít dříve, než my se tam dostaneme, jindy je
to dlouhá fronta. Průměrně se to asi nedá říci... tak třicet?"
Milan:"Možná než samotný počet autogramů je důležitější doba, kterou
společně s fanoušky strávíme. A to je pokaždé v průměru tak třičtvrtě hodiny.
Povídáme si obecně o všem možným a někdy to přejde až do vyprávění osobního
charakteru... a samozřejmě u toho stihneme i leccos a leckam podepsat."
Dívčí bříška necháme stranou. Nové album
nese název Jedna nula, a má to různé matematické významy. Jak celý ten
koncept vznikal?
Milan:"Jako vždy byly první písničky a ze začátku to vypadalo, že žádný
jednotící koncept nebude. Ale to je právě na tvorbě to zajímavé, že se v jejím
průběhu často něco samo vyloupne. Jak se tím člověk pořád dokola zaobírá a
snaží se na to koukat z různých úhlů, najednou se u těch zdánlivě odlišných
témat začnou objevovat styčné body. Opravdu to začalo být důležité až při
úvahách o vizualitě. Na základě písničky Vlasní brácha mě napadl obal,
kde budou naše 3D naskenované a 3D vytištěné kopie. Takže jsme si sami sebe
zdigitalizovali a ukotvili se v imaginárním prostoru, který ve skutečném světě
neexistuje. Prostě jakýsi svět jedniček a nul. Až poté přišel samotný název Jedna
nula, který to celé propojil a sevřel do jednoho tématického celku."
Vy říkáte, že jednička a nula jsou pro
vás jako ‚něco‘ a ‚nic‘, Midi lidi zase měli písničku 1:1, o tom, že souboj
těla a ducha končí remízou... Znáte ji?
Dušan:"Fakt? To je průšvih, teď to bude vypadat, že jsme opisovali..." (smích)
Mardoša:"To neznám, to si musím doplnit! To je z desky Čekání na Robota? Zase
nás vykradli a ještě k tomu dřív… "
Milan:"Ono to není tak, že by jednička měla jenom význam ‚něčeho‘ a nula
‚ničeho‘. Spíš je to celé symbolika. Líbí se nám ten kontrast, který v tom
cítíme i když jdou čísla v řadě hned po sobě."
Je ono Jedna nula i určité skore
vítězství nad ukončeným albem? Cítíte třeba u každé další nahrávky i zvýšenou
odpovědnost, abyste se jen neopakovali, a aby tam bylo i nějaké překvapení, a
nešlo jen o nudnou kopii předchůdců?
Dušan:"To samozřejmě vždy hrozí. Debata o tom, co je ještě autorský
rukopis, a co už sebevykrádání a pouhé opakování je nekonečná, a hranici mezi
tím je hrozně těžké najít. Všechny zkušenosti z minulosti jsou ale skvělé v
tom, že už spíše dokážeme poznat moment, kdy to míří do slepé uličky. A těžší je
to samozřejmě v tom, že vzrůstají nároky i očekávání i potřeba kapely se
posunovat někam dál. Což v případě kapely, která existuje třicet let a nahrává
desáté album, je pochopitelně těžší než u někoho, kdo je na začátku. Ale ten
adrenalin při samotném vzniku, zůstává pořád stejný."
Milan: "Zkušenosti jsou výhodou i přítěží zároveň. Najít rovnováhu mezi
tím novým a tím, co už mají všichni rádi, je to nejtěžší".
Dušan:"Jeden ti bude vyčítat, že se pořád jen opakuješ, druhý, že jen
pořád zkoušíš něco nového.... Jak už jsem ale někde říkal: S nahráváním dalšího
alba je to vlastně podobné jako u sportovců. Ti celý rok trénují na to, aby pak
někam jeli, a překonali tam třeba jen o centimetr nebo o pár vteřin svůj osobní
rekord. A dojde k tomu navíc jen při příznivé konstelaci všeho."
Zmíněné 3D postavičky, které jsou na
obalu, skončily kde? Budete s nimi ještě dál nějak vizuálně pracovat?
Milan:"To na bookletu jsou zatím jen jedničky a nuly, imaginární
postavičky, které ještě neexistují. To, co existuje, tedy na 3D tiskárně
vytištěný výsledek, už teď máme taky. A máme s nimi plány – Mardoša mimochodem
říkal, že mu to ze všeho nejvíc připomíná figurky indiánů, se kterými si hrál,
když byl malý – rádi bychom natočili videa a drobné animace, kterými chceme
okořeňovat naše písničky například na Spotify a dalších streamovacích službách.
A nejspíš s nimi vzniknou i animace ke koncertním videoprojekcím."
Milanovy texty jsou i tentokrát spíše
filozofičtější, Mardošovy zase stojí na úderných slovních hříčkách a
neodolatelných absurditách. Snažíte se to nějak vyvažovat?
Dušan: "Je to vyvážené a ošetřené. I genderově..." (smích)
Milan: "...ale necháváme tomu volný průběh. Mardoša má vždy nějaké texty
v šuplíku, já taky. Tentokrát došlo k tomu, že Mardoša dlouho nic nepřinesl, a
my už měli poměrně dost hudby a žádné texty. Tak jsem něco začal nosit já, a to
nejspíš vyprovokovalo Mardošu, aby dokončil nějaké svoje rozdělané nápady.
Takže to nakonec dopadlo jako na skoro každé desce, tedy že tam o něco málo víc
textů má Mardoša. Ale ta rovnováha je vždy přirozená, rozhodně ne nějak
plánovaná. Třeba u Holky z plakátu byl nějakou dobu můj text, ale pak
Mardoša přinesl svůj, a okamžitě tam tak zapadl, a všichni ostatní byli tak
nadšení, že ten můj šel do háje. (smích) Je to úplně jiné než u
hudby, která vždy vzniká z nějakého přineseného nápadu nebo dema společně, a je
opravdu kolektivní výpovědí. Jen tu finální produkci a aranže pak děláme s
Dušanem spolu."
Vaše poslední alba mají produkci
opravdu bohatou a zvukově vypiplanou. Pořád je pro vás samotná písnička
důležitější? Dnešní pop někdy na neotřelé zvuky a produkční hrátky sází až
příliš, a naopak třeba u rockových kapel je syrovost znovu po letech ceněná...
¨
Dušan: "Existuje samozřejmě teorie, že když písnička jde zahrát na
akustickou kytaru u táboráku a tam funguje, tak že je dobrá. Jsou pochopitelně
i výjimky, kdy může být celý song postavený na neobvyklé aranži nebo zvuku. Ale
vždy tam musí být nápad. Ovšem kromě toho, že je dneska ‚doba aranžérská‘, je
tu oproti minulosti i ta změna, že se hudba dá dělat doma a mohou ji dělat
všichni. Zatímco dříve to procházelo hned několika síty – sociálním, finančním,
vzdělanostním, a třeba i politickým. Takže dříve vyšlo sto alb ročně, a dneska
vyjdou za týden. A zvýšená kvantita znamená i zvýšené nároky na
nezaměnitelnost. A samozřejmě jsou i takoví – a doufáme, že to není náš případ
– kteří aranžují jen z vody."
Milan:"Písnička nás ale zajímá pořád. I když třeba na desce přidáme
elektroniku nebo smyčce, vždy se snažíme nebo myslíme na to, aby se to dalo
zahrát na koncertech. Protože primárně nechceme dělat jen studiové skladby a
vždycky je chceme hrát. Takže si s tím asi pohráváme víc než v začátcích, kdy
nám to bylo všechno jedno, ale je to i tím, že nás to hodně baví a rádi zkoušíme
možnosti, které doba nabízí. Zároveň nás i láká jít po jednoduchosti. I proto
obvykle nahrajeme mnohem víc hudby, než tam nakonec zůstane. Což znamená mít
ten nadhled a umět si v určité chvíli říci dost, aby bylo zachováno pestré
hudební spektrum, ale nebylo tam toho příliš.
Jak se takový bod pozná?"
Mardoša: "Je to určitý kopec. Nejprve se pořád přidává a přidává, pak to
nějak začne fungovat a dávat smysl, a potom už je toho na všechny moc, takže
pak se zase ubírá a ubírá."
Milan:"...a oželet pak všechny ty úžasné klávesy a kytary, které by tam
jeden chtěl mít, je hrozně těžké" (smích)
Dušan: "Musíš být tvrdý a nekompromisně vyhazovat. Nejhorší je asi
vyhodit něco, na čem to třeba celé vzniklo. Ale odměnou je konečný tvar."
Milan: "Hodně si s tím hrajeme a písničky často mají různé verze – od
akustické až po elektronickou nebo symfonickou. Někdy jim až dáváme zabrat. Ale
nakonec se právě u toho ukáže jejich kvalita. A to, že nakonec na albu vyjdou
jen v jedné z těch mnoha podob, je jen jedna z mnoha možností, která nám přesně
v té době přišla nejlepší."
Jak moc se řídíte názorem fanoušků?
Mnohokrát jsem se například setkal s tím, že kapely ponechávají z aktuálního
alba v repertoáru jen to, co se líbí, a vyřazují skladby právě podle toho, jaký
(ne)mají ohlas...
Milan:"Moc ne. Spíš se řídíme podle toho, jak se nám ta která písnička
dobře hraje, a jaký máme pocit z toho, jak je naživo přesvědčivá a funkční. Asi
na každém albu máme písně, které na koncertě nehrajeme, ale nepovažujeme je za
horší než ty, které ano – jen jsou prostě koncertně hůř ‚odprezentovatelné‘.
Když tam je hodně symfonických nástrojů nebo třeba smyčce hrají podstatnou
část, pořád to může fungovat, když to třeba zahrají klávesy. Typický příklad je
Filmařská. Ale někdy to tak dobře nefunguje – třeba Noční linky z
minulé desky A/B, které považují za výbornou písničku, jsme přesně z
tohoto důvodu na koncertech skoro vůbec nehráli. Takže myslím, že v tomhle
směru se rozhodujeme hlavně podle sebe."
Turné k novému albu máte naplánované na
únor a březen 2021. Jak moc nyní, v nouzovém stavu kvůli epidemii covid-19,
věříte tomu, že bude moci proběhnout?
Dušan:"Čím dál tím méně."
Milan:"Je to smutný příběh. Paradoxně jsme tentokrát, poprvé v historii,
začali turné plánovat s obrovským předstihem. A turné bylo dotažené, a se všemi
promotéry vykomunikované, až nepochopitelně brzy. Ještě dříve, než jsme měli
hotové některé písničky pro album. Opravdu nikdy v minulosti to tak ještě
nebylo. Roli hrálo i to, že jsme se dohodli na tom, že finální koncert v Praze
budeme organizovat společně s Live Nation, takže se zamluvila hala O2 Universum
na 31. března a začaly se prodávat lístky. Tudíž se k tomu musel udělat i
vizuál, ovšem v momentě, kdy ještě nikdo nevěděl, jak bude vypadat vizuál k
desce, která by se tam měla pokřtít. Z tohoto úhlu
pohledu mě to mrzí moc, protože velmi pravděpodobně celá práce přijde vniveč, a
budeme vše muset dělat znovu. A dokonce ani nevíme, zda pokud to nepůjde,
budeme muset jen nalézt nové termíny na všechny koncerty, nebo tam budou ještě
nějaká další omezení. Ale stále jsme neudělali to definitivní a finální
rozhodnutí, které zatím oddalujeme, co to jde. Ta bezmoc, kdy nevíme, co bude,
je nepříjemná – ale co můžeme dělat?"
Uvažovaný název nové desky – a napadá
mě, že by se to pak týkalo i turné - prý byl i Brnky, brnky, prasata,
tedy autentický ‚výkřik‘ naštvaného posluchače, který vám poslal v mailu plném
nadávek. Dostáváte nenávistných reakcí hodně?
Milan: "A je to tady znova..." (kolektivní smích)
Dušan:"Komunikaci s lidmi spravuje a filtruje Mardoša. Myslím, že v
rámci zachování duševního zdraví kapely, nám určitě neříká o všem.
Mardoša: V klasických mailech toho chodí až překvapivě
málo. ‚Hejtování‘ dnes probíhá jinde, hlavně na sociálních sítích, a to se
přiznám, snažím spíš nesledovat. Tohle byla spíš výjimka, která mě zaujala tím,
že to bylo tak upřímně naštvané, až to bylo svým způsobem poetické. Ale abychom
byli upřímní, opravdu seriozní kandidát na název, to nikdy nebyl."