Marilyn Manson si podmanil Lucernu

František Fišer, 01. 08. 2012

Dlouho očekávaný koncert amerického skandálisty Marilyna Mansona nepotřeboval propagaci k tomu, aby 15. července 2012 zaplnil celý velký sál v pražské Lucerně. Už týden před koncertem byly lístky vyprodané a to svědčilo jen o jednom - fanoušci jsou i přes poslední nepodařené vystoupení v Brně zvědaví, jak to dopadne a jak vlastně nová deska Born Villain vyzní na živo.

Čekání a napětí

Atmosféra před koncertem byla napjatá a vlastně ani mnozí z fanoušků a diváků nevěděli, že ještě před hlavní hvězdou vystoupí předkapela. Tím napětí ve vzduchu ještě vzrostlo a nejen napětí. Klimatizace v sálu, jak se zdálo, selhala a tak mnozí nevydrželi a přesunuli se buď na balkónek, nebo líp - ven. Fanynky omdlévající před koncertem byly jasným důkazem. Zhruba před čtvrt na devět se konečně rozezněly první tóny, sice jen předskokanů, ale konečně se vše začalo hýbat.

Nepodařený začátek

Sázet na ESO, neznámé jméno jakési americké "elektro rockové" formace se nevyplatilo. Vlastně se ani nezdálo, že by je publikum vnímalo, ba naopak. Leckdo se odebral do kuřárny, pro pití, na vzduch, jen aby je nemusel slyšet. Nuda, hrůza, trapárna, přesně tato slova se nesla celým sálem a moc tomu nepomohlo ani to, že kapela sama skandovala Mansonovo jméno (možná to jediné rozproudilo fanoušky). Zhruba hodinu trvající vystoupení bylo ke konci až ubíjející a leckdo si přál, aby tu hodinu hrál radši sám Manson navíc. Celému vystoupení nepomohl ani celkem charismatický a energický zpěvák, který držel celou formaci pohromadě. Rozhodně na něj byla lepší podívaná, než na slečnu, co stála za kytarou a vypadala, jako kdyby se všechny skladby na koncertě teprve učila. ESO byli prostě zklamání.

Po příšerně dlouhé hodině kapela konečně dohrála a všichni se vrátili zpátky ulovit si nejlepší místa, aby viděli Mansona co nejblíž. Ale utrpení neskončilo, čekání na první tóny Mansonova uskupení bylo delší, než celé vystoupení předskokanů. Vlastně se mi ani nepodařilo zjistit, co všem trvalo tak dlouho, připravování pódia to určitě nebylo a zvukař se také zdál být připraven. Nakonec po sále začaly kolovat zvěsti, že kapela ani nevystoupí, kvůli svým rozmarům a velkému drogovému opojení. Čekání trvalo víc jak půl hodiny a tak nebylo divu, že se zvěstem dalo lehce uvěřit.

Ale chvilku na to všude zhasly světla, sál zaplnil kouř a začaly znít první skladby Mansona a jeho spoluhráčů.

Navždy s tenkou laťkou

Už od první skladby bylo jasné, že je každý v sále v moci toho zmalovaného maniaka, o to víc mě ale znepokojovalo, jak všechno dopadne. I přesto, že jako první zazněla pecka Hey Cruel World z nové desky, každý věděl o co jde. Nebylo pochybu, že se fanoušci chtějí vytáhnout, nebýt zastaralí a podpořit svého idola. Další následovaly osvědčené pecky - Love Song, Disposable Teens, mObscene a další novinka - No Reflection (která sklidila opravdu velký a pozitivní ohlas). Mezi skoro každou skladbou Manson promlouval o svých drogových choutkách, pomlouval své spoluhráče, kteří jen pokrucovali hlavou a nenechali se rozhodit, dokonce došlo i na menší kopanec od Mansona vůči Fredovi Sablanovi. I tak mu to všichni žrali, ale pořád bylo znát napětí, jestli si to náhodou v půlce nerozmyslí, nezahodí mikrofon a půjde pryč. Ale prosby byly nakonec vyslyšeny a Manson pokračoval ve své zatím bezchybné show.

Po mObscene přišla menší pauza, po které přišel jen sám Marilyn a začal znovu vyprávět své drogové historky. Leckomu bylo po chvilce jasné, že nemůže zaznít nic jiného, než Dope Show. Tím se celé dění v sále trochu uklidnilo a pozvolna se neslo ještě v další skladbě Slo-Mo-Tion . To ale neznamenalo, že by koncert začal upadat, ba naopak, chtělo to jen malou, lehkou pauzu.

Diktatura, roztrhaná Bible a sníh (?)

Show se zase rozjela spolu s Rock is Dead, klasikou, kterou zná snad každý, i ti, kteří Mansona neposlouchají. Druhá polovina koncertu nepřinesla jen rozjetou show, ale také dost teatrálnosti, která ale k Mistrovým vystoupením patří a nikdy neuškodí. Vše začalo nevinnými světýlky při skvěle předělané Personal Jesus (orig. Depeche Mode). Vypadalo to jako na nějaké nepodařené diskotéce, ale ke skladbě to skvěle pasovalo. Při dalším songu - Pistol Whipped - si Manson dokonce sám zahrál na kytaru po boku Twiggyho. Nebylo to něco světaborného, ale bylo zajímavé ho pozorovat taky v jiné roli. Následovala půlená balada Coma White / Coma Black při které se na hlavy diváků začaly snášet bílé flitry, sníh, nebo co to vlastně bylo. Dokonce jsem zaslech, že to mohl být kokain *smích* . Skladba sama o sobě i bez čehosi padajícího byla výborná, a přechod z jedné poloviny na druhou byl vynikající. Po laskavém love-songu přišlo další peklo.

Irresponsible Hate Anthem skoro doslova rozbil celý prostor. Skladba zvedla ze židle nejednoho lajdáka, stejně tak jako spoustu jiných posadila zpátky na zadek. Nasazení kapely a i samotného Mansona nepovolovalo a tahle skladba o tom jen všechny přesvědčila. Následující hitovka nebyla o ničem jiném. Coververze od Eurythmics - Sweet Dreams, osvědčená, léty prověřená klasika, nic víc, nic míň. Ale po ní přišel zlom, Manson zahodil mikrofon a spolu s kapelou odešel do zákulisí a ani po velkém ohlasu fanoušků se nevracel.

Ale pár zvědavců zpozorovalo ve tmě jistou siluetu stojanu a tak po chvilce úprav pódia se všichni vrátili a spustili diktátorskou Antichrist Superstar. Ano, diktatura, nic jiného mě při pohledu na Mansona, stojícího na stupínku a trhajícího Bibli, nenapadlo. Lehká alegorie na říšského vůdce byla oprávněná. Tak jako on si i Manson podrobil každého v sálu. Občas jsem si říkal, jestli při tom svíjení nakonec nespadne, ale bylo vidět, že tuhle show už mají všichni nějakou tu dobu nacvičenou. Tohle byl opravdu kvalitní přídavek a to nebylo zdaleka vše. Neodešel by přece bez toho, aniž by zazněla kultovní Beautiful People. Ze tmy se vynořila velká bledá postava držící jakousi velkou lampu. Konečně nastal ten okamžik, každý se dočkal oné pecky. I přes to, že za celý koncert zaznělo patnáct skladeb, byl večer až moc krátký. Manson rozbil bubeníkovi kopák a tím to všechno skočilo.

Reputace proběhla úspěšně. Koncertu se vlastně nedalo skoro nic vytnout. Maximálně tak špatná předkapela, prostory (velký sál v Lucerně je sice architektonický skvost, ale na metalové koncerty se zrovna nehodí) a to, že se Manson sešel na pódiu jen se třemi spoluhráči. Osobně bych uvítal, kdyby se na scéně objevil klávesák, který by tomu všemu přidal patřičnou hutnost.

Každopádně byl koncert ohromný a myslím si, že pro příště by se pořadatelé nemuseli stydět přesunout ho například do O2 arény, nebo podobě. Myslím, že by pro něj rozhodně nebyl problém zmocnit se i tak velkého prostoru.