Marilyn Manson si podmanil Lucernu

Po mObscene přišla menší pauza, po které přišel jen sám Marilyn a začal znovu vyprávět své drogové historky. Leckomu bylo po chvilce jasné, že nemůže zaznít nic jiného, než Dope Show. Tím se celé dění v sále trochu uklidnilo a pozvolna se neslo ještě v další skladbě Slo-Mo-Tion . To ale neznamenalo, že by koncert začal upadat, ba naopak, chtělo to jen malou, lehkou pauzu.

Diktatura, roztrhaná Bible a sníh (?)

Show se zase rozjela spolu s Rock is Dead, klasikou, kterou zná snad každý, i ti, kteří Mansona neposlouchají. Druhá polovina koncertu nepřinesla jen rozjetou show, ale také dost teatrálnosti, která ale k Mistrovým vystoupením patří a nikdy neuškodí. Vše začalo nevinnými světýlky při skvěle předělané Personal Jesus (orig. Depeche Mode). Vypadalo to jako na nějaké nepodařené diskotéce, ale ke skladbě to skvěle pasovalo. Při dalším songu - Pistol Whipped - si Manson dokonce sám zahrál na kytaru po boku Twiggyho. Nebylo to něco světaborného, ale bylo zajímavé ho pozorovat taky v jiné roli. Následovala půlená balada Coma White / Coma Black při které se na hlavy diváků začaly snášet bílé flitry, sníh, nebo co to vlastně bylo. Dokonce jsem zaslech, že to mohl být kokain *smích* . Skladba sama o sobě i bez čehosi padajícího byla výborná, a přechod z jedné poloviny na druhou byl vynikající. Po laskavém love-songu přišlo další peklo.

Irresponsible Hate Anthem skoro doslova rozbil celý prostor. Skladba zvedla ze židle nejednoho lajdáka, stejně tak jako spoustu jiných posadila zpátky na zadek. Nasazení kapely a i samotného Mansona nepovolovalo a tahle skladba o tom jen všechny přesvědčila. Následující hitovka nebyla o ničem jiném. Coververze od Eurythmics - Sweet Dreams, osvědčená, léty prověřená klasika, nic víc, nic míň. Ale po ní přišel zlom, Manson zahodil mikrofon a spolu s kapelou odešel do zákulisí a ani po velkém ohlasu fanoušků se nevracel.

Ale pár zvědavců zpozorovalo ve tmě jistou siluetu stojanu a tak po chvilce úprav pódia se všichni vrátili a spustili diktátorskou Antichrist Superstar. Ano, diktatura, nic jiného mě při pohledu na Mansona, stojícího na stupínku a trhajícího Bibli, nenapadlo. Lehká alegorie na říšského vůdce byla oprávněná. Tak jako on si i Manson podrobil každého v sálu. Občas jsem si říkal, jestli při tom svíjení nakonec nespadne, ale bylo vidět, že tuhle show už mají všichni nějakou tu dobu nacvičenou. Tohle byl opravdu kvalitní přídavek a to nebylo zdaleka vše. Neodešel by přece bez toho, aniž by zazněla kultovní Beautiful People. Ze tmy se vynořila velká bledá postava držící jakousi velkou lampu. Konečně nastal ten okamžik, každý se dočkal oné pecky. I přes to, že za celý koncert zaznělo patnáct skladeb, byl večer až moc krátký. Manson rozbil bubeníkovi kopák a tím to všechno skočilo.

Reputace proběhla úspěšně. Koncertu se vlastně nedalo skoro nic vytnout. Maximálně tak špatná předkapela, prostory (velký sál v Lucerně je sice architektonický skvost, ale na metalové koncerty se zrovna nehodí) a to, že se Manson sešel na pódiu jen se třemi spoluhráči. Osobně bych uvítal, kdyby se na scéně objevil klávesák, který by tomu všemu přidal patřičnou hutnost.

Každopádně byl koncert ohromný a myslím si, že pro příště by se pořadatelé nemuseli stydět přesunout ho například do O2 arény, nebo podobě. Myslím, že by pro něj rozhodně nebyl problém zmocnit se i tak velkého prostoru.

Playlist:

Přídavek: