Born Villain - Recenze

Velké očekávání

Dlouho se mluvilo o tom, jaká nová deska Amerického vyvrhela vůbec bude. Ještě před uvedením samotné desky se ven dostal videoklip Born Villain (skladba Overneath The Path of Misery), který měl fanoušky a skeptiky patřičně navnadit. A podařilo se. Netrvalo dlouho a novou skladbu doprovázeli články a diskuze o návratu Marilyna Mansona, který se na svých posledních dvou albech jen rochnil ve vlastních depresích a shazoval tím svůj potenciál k vytvoření výborného alba. Osobně, když jsem slyšel poprvé Overneath The Path of Misery, řekl jsem si, sakra, tohle je vážně hitovka.

Netrvalo dlouho a na k posluchačům se dostala další skladba No Reflection, která jen podtrhla všechny řeči okolo nového alba. Nebyl tam znát nějaký větší krok zpátky k zásadním deskám Mansonovo tvorby, jako jsou Holy Wood, Antichrist Superstar nebo Mechanical Animals, ale mělo to šťávu a říz. Že by konečně Manson dostal rozum, přestal se hroutit z rozchodů a začal zase dělat pořádnou muziku ? Tak zněla otázka mnoha fanoušků a nejen jich. Blížil se klíčový datum, 1.4.2012 a všichni byli natěšení, co vlastně Born Villain přinese.

Vzestup Proutěného Antikrista

Po uvedení desky na trh se s kritikami a recenzemi roztrhl pytel. Bloggeři opěvovali Mansonovo nový počin až do nebes, na sociálních stránkách se objevovali statusy typu : "Konečně po těch letech pořádná deska! " apod. Našli se ale i tací, kteří desku řadili k průměrným počinům, ne-li stejně "špatným" jako například Eat Me,Drink Me. Otázkou zůstává, proč ? Deska je náladově dost temná, má klasický říz, najdou se tam i zcela nové věci, které ještě nikdy Manson ve své hudbě nepoužil. Bohužel, všichni asi čekali Holy Wood 2. Má to zřejmě na svědomí i sám autor, když se v některých svých interview rozpovídal o kroku zpátky. Co naplat, deska se prodává daleko líp než předchozí dva počiny (například v nynějších dnech se drží na prvním místě amerického žebříčku US Hard Rock Albums), a to byl hlavní účel, spolu s tím, dokázat lidem, že čtyřicátník v latexových oblečcích oddávající se drogovým dýchánkům na to zkrátka ještě má.

K nové desce se rozjelo i velké turné. Po prvních koncertech se fanoušci jednoznačně shodli, že poslední dobou jeho vystoupení nemají obdoby a vážně na sobě zapracoval. Koncerty vždy odehraje, fanoušků si svým způsobem taky všímá a jeho výkon je fenomenální. Mohli jsme se o tom přesvědčit na vlastní oči 15.7.2012 v Praze ve velkém sále v Lucerně. Až na předkapelu, která očividně neměla ani páru o tom, co se děje, byl koncert fenomenální. Manson začal znovu diktovat a podrobil si vše živé v sálu. Nikdo neměl pochyby o tom, že by nebyl na vrcholu, i přes to, že pořád panovalo napětí, jestli to nedopadne stejně stejně jako před několika lety v Brně. A nakonec nedopadlo.

Zrodil se padouch

Nová deska je hodně osobitá a chce to víc než jen pár poslechů, než se do ní dostanete. I když například prvních pět skladeb se pod kůži dostává rychle, ať už zmíněná Overneath The Path of Misery, nebo taková Pistol Whipped. Desku bych označil až na pár okamžiků za hodně silnou a nadprůměrnou, která se může rovnat třeba takovému legendárnímu Antichrist Superstar. Za další silné skladby bych krom prvních pěti uvedl také The Gardener, Lay Down Your Goddamn Arms, nebo Children of Cain. Vypravěčské skladby se tentokrát vyvedly. Na celém albu jde hodně znát podpis Twiggyho Ramireze, který se tentokrát chopil nejen basy, ale taky (a hlavně) kytary. O většinu syntezátorů, kláves a programování se krom Mansona ke slovu dostal Chris Vrenna. Nesmíme zapomenout na nováčka Freda Sablana, který se také podílel na vzniku alba. Na koncetech potom vytupuje jako baskytarista.

Co bylo ale největší překvapení na celé desce, byla účast Johnnyho Deppa ve skladbě You Are So Vain (cover od Carly Simona). Dalo se očekávat, že Manson s Deppem budou spolupracovat, zvlášť po tom, co si Depp na udílení cen Revolver Golden Gods Awards vystřihl na kytaru skladby Beautiful People a Sweet Dreams, ale už na nové desce ? Nakonec se to ukázalo jako příjemné zpestření a tahák pro fanoušky nejen Mansona, ale i Johnnyho.

Shrneme-li desku jako celek, je to velice dobrý počin, zvlášť po posledních nezdarech. Dokonce bych byl schopen říct, že se na desce nachází jedna, možná dvě skladby, které se dají zařadit mezi Mansonovi nejlepší počiny. Pokud bude pokračovat v podobné atmosféře i na dalších deskách, má úspěch zaručený, jen aby neusnul na vavřínech...