Kulka do vlastních řad

Asi nejznámější heavy-metalová parta z Walesu si chtěla napravit reputaci, když fanoušky trochu podráždila hard-rockovým albem Fever. Bohužel sáhla zase po producentovi Donu Gilmorovi (Linkin Park, Avril Lavigne, Good Charlotte) a tak je jasné, že velký odklon od posledního alba nenastal. Už z prvního stejnojmenného singlu Temper Temper bylo jasné, že se Bullet For My Valentine absolutně nepoučili. Ono ne každému singlu se povede, že fanouška už předem otráví a čeká od desky už jen to nejhorší. A právem.

Lost without hope...

Pokud existuje termín jako komerční metal, tak je to výstižné shrnutí celého alba. Nějaké screamo, melodické vokály, otravná rádoby metalová sólíčka, nezbytné chorály, to už prostě nefunguje a všechny songy zní jak přes kopírák. Ani nepoznáte, kdy jeden skončil a druhý začal. Ztratila se ostrost, naštvání, nezbytná energie metalu a zbyla jen uhlazenost a fňukání. Toho se dalo alespoň v baladách využít a ty, jak víme, BFMV vždycky uměli. I při Dead To The Worldse vám bude chtít brečet, ale rozhodně ne dojetím. Paradoxně nejlíp zní Tears Dont Fall (Part 2), ale jestli to nebude spíš nostalgií po originálu, který prostě sprostě zrecyklovali, ale díky bohu za to málo.

Jediným pozitivem alba tak zůstává, že kapelu z alba opravdu poznáte a to nejen díky charakteristickému hlasu Matta Tucka. Pokud jsou BFMV vaší srdcovkou, bude to pravděpodobně vypadat takhle: nejdřív se budete utěšovat, že „na první poslech zní hodně alb obyčejně, dám tomu šanci" přes „no tak párkrát si to pustím, ještě to není ono" až po „tohle je prostě hrozný". Zdá se, že frontman Matt Tuck se natolik věnoval svému novému projektu Axe Wound, že si ani s melodiemi, ani s texty pro tohle album hlavu tolik nelámal. Vždycky měl sice bujnou fantazii a spoustu představivosti, ale party jako "Your invitation, it doesn’t exist, So tell me why you keep crashing the party" nebo "Riot! Whoa! Here come the sirens, here comes the law. Whoa! Run from the sirens, run from the law. Whoa!" už jsou prostě stupidní.

Nápady došly

Tohle album mělo být velkolepé, ale výsledkem je jen zklamání. Je sice záviděníhodné, že si Bullet For My Valentine snaží udržet svůj hudební styl, ten ale zní hůř, než v jejich začátcích. Možná po dvacátém poslechu by se dalo album vzít alespoň na milost a říct, že když nic, je alespoň poslouchatelné, ale není to u moderního metalu trochu málo? Navíc, kdo by TOHLE chtěl absolvovat dobrovolně víckrát než jednou...

To, čeho jsme se už chvíli obávali, je teď už více než jasné. Jedna z největších kapel svého žánru, která k tvrdé hudbě přivedla celou novou generaci mladých lidí, uvízla na mrtvém bodě a nedokáže se pohnout z místa. Jejich zaprášený a zapšklý model už je nikam hudebně neposunuje a bohužel pro ně už si toho všichni všimli. Teď stojí BFMV někde na půli cesty, nebo spíše nad propastí, která vede do hlubin neškodného rádiového rocku. Pokud máte chuť na něco ostrého z Walesu, zkuste radši novinku od Funeral For A Friend... nebo si zvedněte náladu poslechem klasiky The Poison a snažte se na tenhle paskvil raději zapomenout.