Královská koruna sluší legendě i bez Mercuryho

Hudba britských Queen je nesmrtelná. A to i přesto, že ji už dávno nezdobí nejvybroušenější klenot - fenomenální hlas Freddieho Mercuryho, za kterého v současnosti zaskakuje americký zpěvák Adam Lambert. Právě to mě zpočátku od návštěvy pražského koncertu, který byl první zastávkou letošního evropského turné, trochu odrazovalo. Nakonec jsem ale nelitoval stejně jako beznadějně vyprodaná hala. Šlo o plnohodnotnou show, byť v podání jen dvou původních členů skupiny - kytaristy Briana Maye a bubeníka Rogera Taylora, kterým podobně jako Lambert zdatně asistovali hráč na perkuse Tyler Warren, baskytarista Neil Fairclough a klávesák Spike Edney.

Legendární kapela přijela do Prahy připomenout šesté studiové album News Of The World, od jehož vydání uplynulo neuvěřitelných čtyřicet let a z něhož mimo jiné pocházejí i dvě nejznámější a nejoblíbenější hymny We Will Rock You a We Are the Champions. Také díky tomu měl koncert rockovější náboj než obvykle a vizuálně jej spojoval po celou dobu maskot z obálky slavného alba. Jenže pokladnice "královny" je mnohem naditější a bylo velmi těžké během více než dvouhodinového koncertu všechny klenoty natěšeným fanouškům ukázat.



Přesto byl playlist nadupaný hity až po okraj. Jako by se přehrávalo best of album. Člověk ani nevěděl, co dřív má s kapelou zpívat, jestli I Want It All, Somebody To Love, Under Pressure, I Want To Break Free, Radio Ga Ga nebo Bohemian Rhapsody, která patřila toho večera k nejemotivnějším. Čekalo se rovněž na výkon pětatřicetiletého Lamberta, jenž se prvně proslavil v televizní talentové soutěži, a který měl nahradit všemi milovaného Mercuryho. Je jasné, že šlo o nerovný souboj, a Lambert si to dobře uvědomoval. Bylo od něj proto sympatické, když prohlásil, že je především Freddieho velkým fanouškem a že je mu ctí, že může s Queen vystupovat. Sympatický však byl i jeho široký hlasový rejstřík, který dokázal chvílemi vyhnat do neskutečných výšek, až se člověku ježily chlupy na těle. Také pohybově za Freddiem nijak nezaostával a rozhodně má blíž k originálu než jeho předchůdce Paul Rodgers. Snad nejvíce to dokázal v písni Bicycle Race, kdy se prohnal po pódiu na růžovém bicyklu, anebo na vysokých podpatcích, kdy kroutil rozverně zadkem podobně jako pěvecká ikona původních Queen.

Jeden z vrcholů koncertu přišel s Brianem Mayem, který se vypravil s akustickou kytarou na konec mola, aby zahrál písničku Love Of My Life. Nezůstal však při ní sám. Projekce mu totiž překvapivě přihrála v nadživotní velikosti Mercuryho, který s ním melodii dozpíval. A když si ti dva nakonec podali ruce a Freddie odešel do tmy za pódiem, začaly Mayovi stékat po tváři slzy, stejně jako stovkám fanoušků, mne nevyjímaje. Byl to přímý zásah do srdce, který se nedá slovy vyjádřit, dá se jen prožít.

Další set písniček proto ještě na čas z úcty k této chvíli zpomalil, než jej oživil krátký bubenický souboj Taylora s doprovodným perkusionistou, který předznamenal poslední třetinu koncertu. V ní si přišel na své i Brian May a jeho sólová kytara. Především ale zazněly ty největší pecky z královské pokladnice včetně obou již zmíněných rockových hymen, jimiž se publikum rádo nechává strhnout. Pražské nebylo výjimkou a odcházelo nadmíru spokojeno. Dostalo přesně to, co od legendy očekávalo. Byla radost u toho být, protože tohle nebyla parodie na sebe samé, ale opravdová jízda, bez níž by stárnoucí hudební legendě královská koruna na hlavě už dávno neslušela.
TEXT: ROMAN "NEWS" ZAHRÁDKA    
FOTO: JAROMÍR ZAJDA ZAJÍČEK

Playlist

Přídavky