Konec ptačích árií jako oslava geniality Jiřího Štaidla

Trojdiskový výběr Konec ptačích árií ukazuje, proč Karel Gott (také) dosáhl svého obrovského úspěchu a jak velká propast zeje mezi textařskými klasiky a soudobou armádou veršotepců.

Tvorba Jiřího Štaidla sice není obecně tolik známá, jako dílo Zdeňka Borovce nebo Jiřího Suchého, o to větší překvapení na posluchače čeká při pohledu na kvantitu i kvalitu textů, jež Gottovi dodal. Právě ty jsou totiž obsahem novinkové supraphonovské kompilace 72 písní převážně z šedesátých let.

Děkují mu Bobek, Helena i Olympici

Více toho bohužel Štaidl, starší bratr slavnějšího skladatele Ladislava, nestihl. 9. října 1973 tragicky zahynul při autonehodě u Prahy. Docela krátká cesta pouhých deseti let od roku 1963, kdy napsal první hit Tam za vodou v rákosí. O to rychlejší a plodnější, neboť kromě stovky textů pro Gotta stihl psát pro Pavla Bobka, Václava Neckáře, Mikiho Volka, Naďu Urbánkovou, Petra Spáleného (Plakalo bejby), Helenu Vondráčkovou (Lásko má já stůňu) či Olympik (slavná Hvězda na vrbě) a ještě spolupracovat na semaforském představení Ondráš podotýká nebo na filmovém muzikálu Noc na Karlštejně.

Adresát neznámý? Kdepak, Štaidl přesně věděl co a komu psal

Už jen při letmém pohledu na Štaidlovu tvorbu trkne do očí nebetyčný rozdíl oproti současnému střednímu proudu – Štaidla ostatně do téhle škatulky můžeme řadit také. Vyjevuje se, jak dnešním tvůrcům chybí obsah, srozumitelnost a libozvučnost. Štaidlovy texty vyprávějí příběhy (Kávu si osladím) a nezřídka je zakončuje pointa. (Pointa! Ví dneska vůbec někdo, co to je?) Jsou snadno zapamatovatelné, ale neznamená to, že by byly primitivní (Lady Carneval). Právě naopak – jejich jasnost tkví právě v umění dokonale a přesně zachytit a sdělit myšlenku bez balastu zbytečných slov a všelijakých parádiček kolem, avšak zároveň natolik poutavě a netradičně, že se okamžitě zachytí v paměti (Adresát neznámý). A to, že po technické stránce se na ně dá dívat v podstatě jako na básně se vším všudy, s dokonalými rýmy a stoprocentním rytmem (Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?), může vypadat jako samozřejmost, jenže dnes aby člověk něco podobného pohledal…

Při součtu kvalit Štaidlových textů, hudby (z části tvořené převzatými světovými šlágry), Gottova báječného hlasu a příznivé tvůrčí atmosféry 60. let se nelze divit tehdejšímu Karlovu grandióznímu úspěchu. Výběrovka Konec ptačích árií tak nejen důstojně připomíná nedožité sedmdesáté narozeniny Jiřího Štaidla, ale (snad) pomůže také uvědomit si, jak velké zásluhy tento nenápadný, polozapomenutý a hlavně nedoceněný umělec nejen na kariéře zlatého slavíka, ale i na vysoké úrovni tehdejší české popmusic, má.