Kdo si počká, ten se dočká. Trophy Eyes naservírovali Praze nezapomenutelný návrat

Rock for People teď sypou jedno eso z rukávu za druhým. Ještě jsme se nestihli otřepat ze zážitků minulého týdne v podobě Our Last Night + Normandie, a už byl na pořadníku koncertů výlet na Štvanici. A že to tam kapele náramně slušelo, ač nás provázely obavy, zda se svou energickou show na tak malém pódiu vydrží. Vydrželi. Ještě než ale nebesky vychválím samotné headlinery středečního večera, nesmím opomenout předskokany Split Chain. 

Na ty jsem se těšila snad ještě o chlup víc, než na Trophy Eyes. Jejich hudba totiž žánrově velmi připomíná Deftones, což člověka zkrátka vždy potěší. O to vtipnější bylo, když jeden ze členů kapely nastoupil na stage s Deftones merchem. Tak inspiraci bychom asi měli. Přesto mám pocit, že Split Chain mají slušně našlápnuto na to stát se další velkou kapelou, kterou britská hudební scéna vyplodila. Šlapalo to od začátku do konce, kytary dávaly přesně to, co měly dávat a vokály byly srovnatelné se studiovou verzí. Co víc si přát od kapely, která nemá na kontě zatím ani deset songů. Už teď se těším, až u nás za pár měsíců tihle týpci odehrají Bike Jesus jako headline show. Protože o Split Chain ještě uslyšíme, to si pište.

Teď už ale k samotným Trophy Eyes. Kdo si počkal, ten se dočkal návratu na tuzemskou půdu v pořádném stylu. Jestli jsem totiž někdy měla pocit, že v kotli Bike Jesus to vřelo, byla jsem na omylu. Australská formace roztopila oheň nevídaných rozměrů, a nechyběly tedy moshe, stage diving, pořádný bordel, a pozor... hromada slz. Příkladem může jít naše fotogafka Eva, která se s foťákem na chvíli ztratila v moshpitu. Zpěvák Floreani toho sice za celou show moc nenamluvil, zato se ale pořád (a opravdu luxusně) hrálo. Hned ze začátku nás potěšila klasika Blue Eyed Boy, za kterou následovala třeba populární Figure Eight. Netřeba zmiňovat, že v tuhle chvíli už se Bike Jesus otřásal v základech a pařil celý klub. Co ale většinu dostalo do kolen byla píseň Choke. Na ploše jedné minuty totiž Trophy Eyes dokázali vytvořit song, který svou silou a jednoduchostí v lyrics působí jako tisíc šípů mířících přímo do vašeho srdce. A když (jinak velmi málo sdílný) Floreani řekl: „Teď zahrajeme písničku pro ty, kteří nás poslouchají od našich začátků", věděli jsme, že nás čeká minuta nepopsatelného návalu všemožných emocí. No, slzy ukáply.

Čekalo nás ale ještě sedm dalších songů, a s těmi bolestivými Trophy Eyes při tvorbě setlistu rozhodně nešetřili. Tak třeba taková Epilogue už definitivně zařídila, že kromě krůpějí potu stékaly po tvářích fanoušků také slzy. Ještě víc než samotné texty mě ale dojalo celkové podání této show. Tohle byla hudbě ve své nejčistší podobě. Syrový zvuk, snad až na jednu výjimku žádné backing tracks, prostě živá hudba v klubu plném lidí, kteří v ten moment byli na vrcholech svých životů. Nebo to tak minimálně vypadalo. Je krásné sledovat, že v době, kdy spousta hudebníků obchází živá vystoupení playbackem, se parta kluků z Austrálie prostě rozhodla vzít do ruky nástroje, a odehrát koncert, ze kterého pak lidé žijí ještě pěkných pár hodin, týdnů, měsíců...

Klubové shows mají zkrátka něco do sebe. Bez potřeby pozlátek, předražené techniky, vymazlených světel, přesto dokážou v publiku vyvolat emoce, které luxusní stage design nedokáže suplovat. A Trophy Eyes, ač by se svou energií a prezentací bezpochyby zvládli ukočírovat i mnohem větší pódium, ty klubovky prostě sedí. Floreani nám slíbil, že se brzy vrátí. Kdy a kam? To sice nevíme, ale doufáme že brzy, a klidně bychom si ten Bike Jesus s klukama střihli ještě jednou!

Fotografie: Eva Frouzová (efrou_ na Instagramu)