Den plný emocí, humoru a Florence: Sziget mezi syrovostí a festivalovou euforií

Třetí festivalový den na Szigetu přinesl výrazně rozdílné podoby hudby i atmosféry. Publikum mohlo během dne přecházet od syrového ženského pohledu Paris Palomy přes laskavější podobu hip hopu Loyle Carnera až k energickému vystoupení Leap a humoru Lewise Capaldiho. Večer pak patřil hlavní hvězdě dne, Florence + the Machine, která dokázala celý prostor proměnit v jeden obrovský společný zážitek.   

Den začal vystoupením Paris Palomy na hlavní stage, jejíž tvorba se řadí mezi ty, které se nebojí otevírat širokou škálu témat. Ve svých písních se věnuje například těžkostem, které v životě čekají ženy, ale také mužům zastávajícím neetické chování nebo nekritickému uctívání miliardářů, z něhož podle jejích textů běžní lidé nemají žádnou skutečnou přidanou hodnotu. Její vystupování tak působilo ryze žensky a zároveň syrově.   

Pro publikum ale mohl být její set místy poněkud jednotvárný. Paris Paloma během vystoupení příliš neměnila způsob komunikace s publikem a podobně jednolitě mohly působit také melodie části písní. Nejvýraznějším momentem celého setu se proto stala až závěrečná Labour. Právě ta si získala výraznou a bouřlivou reakci publika, především jeho ženské části.   

Mezi jednotlivými koncerty ale bylo stále co objevovat i mimo pódia. Tentokrát jsme například narazily na něco, o čem jsme předtím vůbec nevěděly - Sziget má na ostrově dokonce vlastní pláž. Z objevu jsme byly nadšené, zvlášť během horkého festivalového dne. Radost ale poměrně rychle vystřídalo zklamání, protože do vody bohužel nebylo možné vstoupit. Pláž tak sice nabízela příjemné místo k odpočinku, ale osvěžení ve vodě zůstalo pouze naším nesplněným přáním.   

O zábavu se navíc nestaraly pouze jednotlivé stage. Na hlavní cestě areálem se téměř neustále něco dělo. Návštěvníci mohli narazit na pochodující bubeníky, tanečníky nebo dokonce pojízdnou stage na kole. Právě podobné momenty vytvářely pocit, že festival pokračuje úplně všude a člověk nikdy neví, co se objeví za několik metrů.   

S horkem souviselo i množství pracovníků, kteří se během dne starali o návštěvníky. V pauzách mezi vystoupeními bylo možné potkat několik zdravotníků, pracovníky rozdávající vodu nebo hasiče, kteří návštěvníky kropili vodou. Právě hasiči se rychle stali jednou z nejzábavnějších součástí horkého dne. Kdykoliv k nim někdo přišel s vodní pistolkou nebo ostřikovačem, okamžitě zahájili protiútok. Z obyčejného osvěžování tak často vznikly malé vodní bitvy a velmi hezké momenty mezi návštěvníky a pracovníky festivalu.   

Na úplně jinou vlnu následně přenesl návštěvníky Loyle Carner. Jeho vystoupení překvapilo především nečekaně chytlavými melodiemi a skvělými texty. Přestože jde především o rap, respektive hip hop, Carner dokázal svou interpretací vytvořit až překvapivě příjemný dojem. Jeho hlas působil natolik jemně, že hip hop v jeho podání nepůsobil jako něco, čeho by se měl člověk obávat.   

Carner otevřel své vystoupení písní All I Need a dokázal udržet pozornost po celý set, a to i přesto, že část přítomných posluchačů jeho tvorbu před koncertem neznala. Velkou součástí vystoupení byla také zpěvákova osobní stránka. Po písni Yesterday několikrát mluvil o svých dětech a o tom, jak jednu ze svých písní -  Lyiin, zpívá dětem před spaním, kolik se toho učí od svého syna a jak moc ho naplňuje být otcem obou svých dětí. Právě tyto momenty dodaly celému vystoupení osobnější a lidštější rozměr.    

Sziget navíc během celého dne připomínal, jak mezinárodní festival vlastně je. Prakticky kamkoli se člověk podíval, bylo možné zaslechnout rozhovory v různých jazycích. Nejčastěji jsme kolem sebe potkávaly Maďary, Nizozemce a Němce, ale narazily jsme také na několik Čechů a Slováků. Zkrátka se ukázalo, že ani na jednom z největších evropských festivalů se Češi a Slováci neztratí.   

S postupujícím dnem se atmosféra na festivalu stále více měnila a na Main Stage přišel Lewis Capaldi. Ten jako první a zároveň jediný interpret na hlavní stagi přinesl zcela nový typ stage presence. Jeho vystoupení se totiž místy podobalo spíše stand-up comedy než klasickému koncertu.   

Capaldi během setu několikrát upozornil na bungee jumping, který si fanoušci mohli vyzkoušet přímo u Main Stage. Dokonce si z toho udělal vlastní vtip a ptal se, zda je jeho hudba opravdu tak špatná, že jsou návštěvníci raději ochotní skočit z několika desítek metrů, než ji poslouchat. Právě podobné momenty z něj udělaly jednoznačně nejvtipnějšího interpreta letošního ročníku Szigetu.   

Humor ale nebyl jedinou stránkou koncertu. Publikum mohlo slyšet například Forget Me nebo Before You Go, přičemž největší emoční sílu přinesla závěrečná Someone You Loved. V tu chvíli v publiku prakticky nebyl nikdo, kdo by nezpíval společně s Capaldim. Zpěvák během vystoupení střídal klavír a kytaru podle jednotlivých skladeb a ukázal, že zvládá oba nástroje.   

Přestože většinu koncertu provázely vtipy, Capaldi nezůstal pouze u humoru. Promluvil také o svém duševním zdraví a o období, kdy musel na několik let opustit hudební scénu. Právě kontrast mezi jeho otevřeností v tomto tématu a neustálým humorem udělal z celého setu osobnější a příjemnější zážitek. Fanoušci tak nedostali pouze sérii písní, ale také pocit, že zpěvák k publiku skutečně promlouvá jako člověk.   

Ještě před večerním headlinerem jsme se přesunuly na Buzz Stage, kde vystupovali Leap. Bohužel jsme nestihly celý jejich set, protože jsme po koncertu na Main Stage zůstaly u barikády a chvíli trvalo, než se dav postupně rozptýlil a my se mohly dostat pryč. Na Buzz Stage jsme tak dorazily až na posledních přibližně patnáct minut jejich vystoupení.   

I z tak krátké části ale bylo naprosto jasné, že Leap dokázali stage ovládnout. Dorazily jsme právě ve chvíli, kdy zaznívaly Exit Signs, a energie davu nás okamžitě vtáhla. Fanoušci skákali, hlasitě zpívali a bylo znát, že mezi nimi bylo opravdu velké množství lidí, kteří kapelu dobře znají a přišli si její vystoupení naplno užít. Leap navíc vynikali svou stage presence. S publikem během koncertu výrazně komunikovali, zapojovali ho do show a celá atmosféra tak působila velmi osobně a energicky. Do davu dokonce hodili několik kusů svého merche zdarma, přičemž rozhodovalo především to, kdo byl nejhlasitější.   

I přesto, že jsme viděly pouze závěr koncertu, Leap dokázali během několika minut zanechat velmi silný dojem. Skvělou show zakončili skladbou Energies. A jejich kontakt s fanoušky tím ještě neskončil. Přibližně deset minut po konci vystoupení kapela sama sešla dolů mezi návštěvníky, aby je pozdravila a popovídala si s nimi. Právě to bylo jedno z nejhezčích gest celého dne a zároveň něco, co jsme u jiné kapely během festivalu neviděly.   

Večer už patřil headlinerce dne, Florence + the Machine. Ještě před samotným koncertem jsme byly připravené u barikády v první řadě, protože jsme si chtěly hvězdu večera užít co nejblíže. Atmosféra v davu ale bohužel nebyla příjemná. Od některých fanoušků přicházelo tlačení i kopání a celý prostor působil nepříjemně. Nakonec jsme se proto rozhodly o první řadu nepřetahovat a koncert sledovat z úplného konce davu.   

Zpětně se ukázalo, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí večera. Florence + the Machine byla z dálky naprosto dokonale nasvícená a zvuk se nesl celým prostorem. Hlas Florence působil obrovsky a sebevědomě, ať už se pohybovala ve vysokých polohách, nebo zpívala jemnější části jednotlivých skladeb.   

Fanoušci během celého setu působili nadšeně. Zpívali, tancovali a smáli se a bylo vidět, že pro mnoho z nich je koncert Florence + the Machine jedním z hlavních momentů festivalu. Sama Florence navíc dokáže vytvořit velmi specifický pocit blízkosti. I z úplného konce davu bylo možné vnímat něco, co připomínalo mateřské objetí nebo jakýsi silný ochranitelský pocit, který z ní během vystoupení vyzařoval.   

Set otevřela skladba Everybody Scream ze stejnojmenného alba. Jedním z nejkrásnějších momentů se následně stala You've Got the Love, během které obzvlášť vynikla jemnost a něžnost jejího hlasu. Celé vystoupení navíc doplňovaly tanečnice na pódiu, které show dodávaly lehce vílí až divoženskou atmosféru. Silný moment přišel ke konci koncertu během Dog Days Are Over. Nejprve zazněla část skladby včetně refrénu, ale následně Florence vyzvala všechny návštěvníky, aby odložili své telefony. Přiznala, že chápe, proč si chtějí právě tuto píseň natočit, zároveň ale zdůraznila, že prožít okamžik je důležitější než mít jeho záznam. Když si všimla člověka, který měl telefon stále vysoko ve vzduchu, nebála se na něj upozornit. Publikum na celou situaci reagovalo úsměvem.   

Právě tento moment dobře vystihl atmosféru celého vystoupení. Florence + the Machine dokázala vytvořit koncert, při kterém nebylo potřeba stát v první řadě, aby měl člověk pocit, že je součástí něčeho velkého. Z úplného konce davu bylo možné vnímat nejen perfektní zvuk a světla, ale také společnou energii tisíců lidí, kteří zpívali a tancovali spolu s Florence.   

Autorky textu: Leona Hájková & Julie Potužilová

Foto: Naty Velebilová