Jmenují se Motörhead. A stále hrají nadupaný rock 'n' roll

Skoro se tomu ani nechce věřit, že Motörhead letos vydávají již jedenadvacáté album v pořadí. Jedna z nejdivočejších rockových kapel všech dob už za svoji historii zažila (a přežila) leccos. Přitom je poctivě aktivní a s novými přírůstky do již tak početné kolekce přichází v pravidelných intervalech. A byť banda kolem Lemmyho Kilmistera hraje dlouhé dekády pořád „to stejné" (jak mnozí mohou namítat „stále to stejné"), pořád se zaslouženě těší početné a věrné fanouškovské základně. A ne náhodou se může pyšnit přídomkem: legendární. A nic na tom nemění fakt, že musela letos kvůli ne úplně optimálnímu zdravotnímu stavu samotného „Krále Lemmyho" zrušit některé koncerty a následně posunout celé turné.

Kompaktní celek plný rock 'n' rollu

Nového alba jsme se dočkali sice také o něco později, než bylo plánováno původně, avšak čekání stálo za to. Novinka působí v mnoha ohledech dotaženěji než její tři roky starý předchůdce The World Is Yours. Celá je až po okraj naplněná třaskavým rock 'n' rollem, přitvrzeným přesně v rámci ducha Motörhead.

Signifikantní Lemmyho chraplák, riffy a hromové bicí

Tradiční porci hard & heavy nálože startuje singlovka Heartbreaker, která je na úvod ideálním rozjezdem. Otevírá mocnou desku, která nejenže patří k tomu lepšímu od skupiny, ale je i navíc příjemně rozmanitá. To i díky dvěma pomalejším skladbám. Tou první je úžasné blues Lost Woman Blues, (které se ve své druhé polovině změní v sympaticky odpíchnuté rychlé boogie a la ZZ Top), druhou pak baladická Dust & Glass. Obě svojí atmosférou tempo desky zvolňují a prospívají k jejímu celkovému vyznění.

Jinak samozřejmě převládá nekompromisní nářez. Trio Lemmy – Phil Campbell – Mickey Dee jasně všem dokazuje, že je stále v po čertech dobré formě a zdaleka jen netěží ze slavné historie. Lemmyho kulometná basa je tradičně nepřeslechnutelná. Stejně tak vynikající je práce Mickeyho Dee na bicí a Phil Campbell má opět v zásobě vynikající kytarové riffy a sóla. Vše je korunováno Lemmyho drsným chraplákem, který těžko kdy najde konkurenci. Skupině se navíc bez problémů daří vracet k vlastním kořenům a přitom znít moderně a tvrdě. Zásluhu na tom má jistě i producent Cameron Webb, který se skupinou spolupracuje už delší čas.

Bez slabého místa

Vyzdvihovat na tomto díle nějaké skladby nad jiné nemá v podstatě význam, protože album jednak nemá slabé místo a navíc je vzácně vyrovnané. Ať už je řeč o drsné End Of Time s obrovskou mašinérií bicí soupravy a textovým zamyšlením nad dnešní dobou („Půlka tvého života není pravda, zlato. Ta druhá je lež.") nebo o Going to Mexico s povedenými fígly na baskytaru či nekompromisní riffové Knife. Po čase opět řádně třaskavý materiál.

Není to jen rock 'n' roll

Letošní rok přinesl rockové muzice hned několik výrazných studiových počinů. Klasikové žánru Motörhead nezůstali pozadu a vydali album, které se směle může řadit k jejich nejlepším dílům a které uspokojí i ty nejnáročnější z řad jejich fandů. Jednoznačné doporučení všem, jež mají rádi nekompromisní tvrdou muziku v klasickém provedení Lemmyho a spol., kapely, která hraje rock 'n' roll.