Nové album Bad Magic od Motörhead se tváří zle, ale přináší především svižnou klasiku

Je to zvláštní pocit mít za úkol napsat v dnešní době recenzi na nové album Motörhead. Ještě než dojde k jakémukoliv seznámení s novinkou, narůstá v člověku pocit, že tuší o čem to asi bude. Lemmy Killmister a jeho spoluhráči před dlouhými lety rozjeli svoji mašinu pěkně z ostra a dali si za úkol, že ji nezastaví, dokud bude benzín. A ten, zdá se, ještě nedošel. Protože mašina Motörhead si to valí za celých čtyřicet let stále pěkně rovně a nikdy nehodlala respektovat jakékoliv objížďky, nedá se předpokládat, že by snad album Bad Magic bylo milníkem, který by pro kapelu nějaký úhybný manévr znamenal. Vlastně by mohlo stačit místo jakékoliv recenze napsat pouze jedno slovo: Motörhead.

Nicméně, jestli se situace nezměnila, se raději přesvědčíme. Samotný přebal desky však žádnou změnu nehlásí. Při vydělení celkové stopáže počtem třinácti skladeb vychází na jeden kus několik málo minut. To odpovídá hudební filozofii skupiny a tou je především rock ´n´ rollové písničkaření. Pánové si na stará kolena nehodlají komplikovat život. A nehodlají tak činit ani svým fanouškům. Jednotlivé songy s železnou jistotou kráčí ve svém typicky motörheadovském rytmu, který tolik sluší bubeníkovy Mikkymu Dee. Jeho obvykle rozvýřená kštice si odpočine jen málokdy. Pokud však někdy chtěla skupina jednotlivá alba od sebe odlišit, tak jí zbyla pouze jediná možnost. Originální přístup k produkci alba a ke zvuku.

Zlé kouzlo podpořené mohutným zvukem

Na následující turné Motörhead ohlásili, že posluchače ohromí svou hlasitostí. Přizpůsobili tomu i novinku Bad Magic. Nejen že obsahuje superzvuk, jaký při dnešních technických možnostech metalová alba obsahují, ale zároveň byla patřičně věnována pozornost kytaře. Lépe by však mělo být psáno kytarám. Přestože na elektrickou kytaru hraje pouze Phil Campbell, nahrávka zní, jako by jich tam hrálo několik. Má to samozřejmě efekt bombastičnosti, kterým Motörhead na posluchače útočí. Na druhou stranu jsou některé skladby posazené tónově celkem vysoko a navozují pocit z tvorby skupiny ze sedmdesátých let. Příkladem může být Fire Storm Hell. Naproti tomu je The Devil samozřejmě pěkně temná.

Celkově však dává komplet Bad Magic pocit, že to chtějí pánové stará kolena nastřílet ještě přímočařeji, než obvykle a většina záseků alba vibruje ve stylu Ace Of Spades. Trojice muzikantů jsou takové osobnosti, že nepotřebují za každou cenu vymýšlet něco ohromujícího. Jejich rukopis je zřejmý z každého tónu. Bubeník Mikky Dee sceluje skladby jako kostra z nejlepší oceli. Kytarista Phil Campbell se neschovává pouze za skvělý zvuk a tři akordy, ale je znát, že se s kytarou vyloženě mazlí. Příklad za všechny jsou When the Sky Comes Looking for You nebo Evil Eye. Písně tak dostávají i na jednoduchém základu šťávu. A Lemmy je prostě Lemmy. Bublá si tou svou nezaměnitelnou basou do rytmu a především zpěvem vyjadřuje tutéž naléhavost, jako před lety.

Rock ´n ´ Roll až do konce

K Motörhead patřilo blues stejně jako metal či punk. Ani na albu Bad Magic nesmí proto chybět bluesově rocková balada, tentokrát pod velice příznačným názvem Till the End. Také je o Motörhead známo, že si sice nemusí budovat slávu převzatými písněmi, ale přesto si občas nějakou, která muzikantům dobře padne do ruky, vypůjčí. A tak se stalo i tentokrát, kdy se na konci stopáže skví klenot Sympathy for the Devil od Rolling Stones. Tato verze stojí určitě za velkou pozornost, protože Lemmymu a spol. padla do ruky velice skvostně. Jedná se o velice dobrý příklad coververze, kdy se ze skladby skupina nesnažila udělat něco, co není, tedy žádný metal á la Rolling Stones a zároveň jí dokázala vtisknout svůj charakteristický rukopis, což zase u Motörhead není až tak těžké. Pravda je, že nejvíce padla do rukou bubeníku Mikkymu Dee, který prokázal schopnost živelnosti i v monotónní rytmice písně a tím ji oživil nejvíc.

Nebyli by to Motörhead, kdyby natočili desku jen tak z povinnosti, protože to nemají zapotřebí. Jsou jednou z mála vyjímečných kapel, které nemusí uhýbat ve stylu, ale prostě si drhnou ten svůj rock ´n´ roll till the end. Ryzost jejich muziky je náležitě přesvědčivá a to i na albu Bad Magic. To je plné songů, které sice na první dobrou posluchač zákonitě pozná, ale zároveň v něm vzbudí jistý pocit radosti, že to má pořád ty správné koule. I kdyby na koncertě v Praze Motörhead nezahráli Ace of Spades (což se určitě nestane), Mohli by místo toho klidně vybrat některý z mnoha svižných songů alba Bad Magic.