Je co zlepšovat, ale z koncertu Three Days Grace a Badflower jsme odešli spokojeni

V sobotu 15. listopadu se v pražském Karlíně před vyprodaným publikem ukázaly kanadské legendy hard rocku a emo scény. Často je najdete v playlistech po boku Bring Me The Horizon, Linkin Park, Sum 41, Avanged Sevenfol nebo My Chemical Romance. Teď se Three Days Grace ukázali v Praze po boku američanů Badflower, kteří zahájili večer.

Kanaďané svůj set zahájili úvodní skladbou z nejnovější desky Alienation, kterou vydali koncem letošního srpna. Chytlavým singlem „Dominate", který od soboty nemůžu dostat z hlavy, začali odpalovat svou show až na evropské půdě, do té doby zahajovali skladbou „Animal I Have Become", kterou na úvodní song navázali. Z letošní novinky odehráli hned pět skladeb, „Apologies", „Don´t Wanna Go Home Tonight", „Kill Me Fast", „Mayday" a již zmíněnou „Dominate". Deska tak společně s legendárním albem One-X, ze které také zahráli pět skladeb, dominovala večeru. Z hitu, který vydali již v roce 2006 mimo „Animal I Have Become" zahráli také skladby „Never Too Late", „Pain", „Riot" a „Time of Dying". Za večer nám dále na prvním koncertě v české republice po třech letech zahráli skladby „Painkiller", legendární „I Am Machine", „Break", „The Good Life" nebo „I Hate Everything About You". Večer tradičně uzavřeli již zmíněnou skladbou „Riot". Mimo jiné také zazněl cover legendární kapely Radiohead a jejich megahit „Creep".

Hoši předvedli dost solidní show, které dominovali dva potvrzeně plnohodnotní a talentovaní vokalisté Three Days Grace, kteří spojili starou i novou éru v jednom povedeném večeru. Za mě trochu zvláštní bylo nucené skandování jména kapely mezi každou jednotlivou písní. Místo gradující eufórie nálada nebo spíš energie ze skandování v průběhu večera upadala. Show jinak kazil jen lehce přepísknutý zvuk uvnitř Fora Karlín. Silné kytary, silné vokály, ale bez špuntů do uší pro ochranu sluchu se koncert horko těžko snášel. Řekla bych, že jsem zpohodlněla a jde na mě stáří, ale Josh Katz, frontman kapely Badflower, s reakcí diváků na svá slova usoudil, že české publikum nerozumí česky. I přes vyšší věkový průměr než ten, na který jsem z nové scény post emo bands zvyklá, vám opravdu mohu potvrdit, že se nejednalo o neznalost anglického jazyka. Zpěvákovi Badflower bohužel bylo zřetelně rozumět asi každé třetí slovo, a samotné vtípky a pokusy o komunikaci nedávaly moc smysl. Řeknu Vám jedno, v davu bylo dost omezené množství lidí, které Badflower již při jejich lokálním debutu ve vyprodaném Fuchsu na Štvanici viděli. Ale vtip, který si frontman Josh Katz nemohl odpustit, jsme již jednou slyšeli. A smysl dával jen protože už jsem ho zřetelně před třemi lety zažila. Za ozvučení je to velká škoda, Badflower již od jejich debutu s deskou OK, I´M SICK řadím mezi své top kapely. Dost se identifikuju s textem, hudbou, a především se stylem psychicky narušené agrese, kterou Katz umí ve svých vokálech fantasticky využít. Kdykoliv slyším ten insane řev stylu „tak už mám všeho dost jdu si vyřvat duši" je mi hned o chlup lépe. Jsem jediná, kdo se s tím tak šíleně ztotožňuje?

Nemůžeme si stěžovat na osekaný setlist, když nám v roli headlinera v roce 2022 zahráli osmnáct songů a v sobotu v roli opening band pouhých deset. Ale můžeme si trošku probrat setlist. Večer zahájili skladbou „Drop Dead", kterou vydali v rámci debutového EP Temper již v roce 2018. Skladba má v sobě všechno. Anthem vibes, chytlavý refrén i psycho screams, za které kapelu tak neskutečně miluju, a která ji v mých očích odděluje od zbytku světa. Ta raw upřímnost a energie, kterou frontman do svého nejen živého ale i nahraného zpěvu umí dát je neskutečná.

Přesouváme se na druhou skladbu „Number 1", která jako jediná reprezentovala letošní novinku v podobě desky No Place Like Home. Bohužel konkrétně tuhle skladbu řadím mezi své nejméně oblíbené a náš fotograf se ke mně asi přidá. Doplnili ji totiž o velmi temné modré světlo, ve kterém se člověk na moc krásných fotek nezmůže. Mrzí mě, že místo toho nezahráli singl „Snuff", který naopak řadím mezi mé favority nejen z nové desky, ale také z jejich celkové tvorby. Skladbě dominuj fantastické kytarové riffy, vtipný televizní vstup, který na moment skladbu přeruší, a text, se kterým se až nejde neztotožňovat, pokud se v roce 2025 snažíte randit.

Dále zazněly skladby „Don´t Hate Me", „Stalker" a „Johny Wants To Fight" z předchozí desky This Is How The World Ends. Osobně bych doplnila favorita „Fukboi", ale to je opět jen osobní preference, která nikoho nemusí nezajímat. Nechyběla pomalejší nostalgická skladba „Move Me", při které Katz několikrát pokazil vokály a komentoval to dovětkem, že mu už není dvacet, ale že se o ty vejšky stejně pokusí. Myslím, že do třetice všeho dobrého byl úspěšný. Z debutové desky OK, I´M SICK zazněly skladby „Heroin", „The Jester" a jejich největší hit „Ghost", který dost otevřeně promlouvá o sebepoškozování a depresi. Celý večer ukončili skladbou „30", která graduje z normálnosti po psycho, čímž zpěvák krásně vystihuje životní krizi z přibývajících let v občance, kterou si každý z nás dříve či později prožije.

Myslím, že z textu výše je dost jasné, na koho jsem se v sobotní večer přišla podívat. Mrzí mě, že ke hvězdě večera nemám tak obsáhlou znalost, abych vám tu popsala každý detail. Ale ne každá kapela se bohužel trefí do vkusu. Three Days Grace obrovsky respektuju, na scéně jsou již od devadesátek a povedlo se jim suverénně vyprodat pražský Karlín, který doslova praskal ve švech. Ale oslovit mě na hlubší úrovni se jim bohužel nepovedlo. Hudba kvalitní, výkon úctyhodný ale mé srdce patří jinému.

foto: Ondřej Mann