Jarre protentokrát zacílil na specificky úzký okruh milovníků přírody

Jakmile zazněly první tóny nového díla francouzského klávesového mága Jarreho Amazônia, vybavila se mi okamžitě jeho šestá studiovka Zoolook (1984), na které Jean-Michel poprvé experimentoval s klasickými nástroji a dal vale elektronice. Co je ale hlavní, dokázal v ní navodit momenty napětí, které naháněly husí kůži. Jenže zdání klame. Obdobný dojem ve mně tentokrát navodily hned v úvodu etnické koláže pralesa a domorodců, které stejně jako již zmíněná deska mohou vzbuzovat v člověku technicky založené civilizace strašidelný pocit z neznámého světa.  

Jakmile ale začne pronikat hlouběji do tohoto díla, pak zjistí, že kombinuje jemné syntezátorové plochy se zvuky amazonského pralesa a využívá k tomu bezeslovné vokály. Snad jen s výjimkou Amazônia, Pt. 4, kde zazní tajemný šamanský rituál přerůstající v následných dvou kompozicích v rituální skupinový zpěv a další zaříkávání.  

A protože je Jarre perfekcionista, nechybí ani autentické zvuky šustění stromů, nefalšované pralesní bouře, praskání ohně, křiku zvířat nebo zpěvu ptactva, což jen dokresluje novátorství, s nímž tento skladatel a průkopník elektronické hudby přistoupil ke stejnojmenné výstavě fotografa a filmaře Sebastião Salgada, jenž během svých výprav do brazilské Amazonie pořídil řadu úchvatných snímků, které se Jean-Michel Jarre rozhodl hudebně podkreslit. Pokusil se tedy prošlapat novou cestu podobně jako kdysi, když dokázal propojit vlastní velkolepé koncerty, plné laserových efektů a ohňostrojů, s okolní architekturou.  

Tentokrát však nevytvořil nic víc než jen soundtrack k prohlížení fotografií nebo k přírodovědnému dokumentu. Asi tak je třeba k nahrávce přistupovat, přestože vyjde na vinylu, CD i digitálních formátech. Jarreho nejslavnější deska Oxygène (1976) z toho nikdy nebude, jen další pokus, který protentokrát zacílil na specificky úzký okruh milovníků přírody. Ale i to se v historii moderní hudby počítá, i když může dílo vyjít komerčně naprázdno.