Jan Fic odhodil na albu Homunkulus vše přebytečné

Na tuzemské hudební scéně patří skladatel, textař, zpěvák a kytarista Jan Fic k těm nejoriginálnějším osobnostem. Neznám jiného písničkáře, jehož tvorba by byla v tak dokonalé symbióze. A to po všech stránkách, tedy skladatelské, textařské, pěvecké i instrumentální. Po albech Město (2018) a Potom (2020) to dokazuje i na novince Homunkulus.   

Všechny čtyři složky propojuje syrovost, temnota, obnaženost, magická uhrančivost, naléhavost, odhazování všeho přebytečného, silná atmosféra, autenticita, hledání a občasné nalézání. Nahrávka tak vyznívá černě, smutně, nikoli však bezvýchodně, občasné záblesky radosti, optimismu či alespoň naděje jsou nepřeslechnutelné.   

Ale postupně. Hudební stránce dominuje blues s přesahy do country, folku, jazzu či šansonu. Volně plynoucí, atmosférické, ale i dynamické a bouřící. Pestré, aniž by změny tempa či nálady narušovaly jednotné vyznění písní a potažmo i celé desky. Z něho se vyděluje pouze závěrečná písnička Dlouhej stín, nezvykle melodická, přehledná, přímočará trampská countryovka. Vtípek na konec nebo naznačení směru nové Ficovy tvorby? Osobně bych vsadil na to první.   

S naléhavostí hudby dokonale souzní texty, ponory do temných hlubin lidské duše. Pocitové, vztahové, osobní, temné, hluboké, bolavé, niterné, plné originálních obrazů a metafor, svojí často až nepříjemnou upřímností musí oslovit každého, kdo opravdu poslouchá. A na síle vyznění jim přidává ještě to, že mnohé jsou v první osobě. Smutné, špinavé, občas bezvýchodné, ale žádnou přehlídku sebelítosti nečekejte. Ostatně, dojde i na pozitivní pocity, jako v písni Krabička na náboje. „Když se mě zeptáš, tak jsem šťastnej/i když krvácím z otevřenejch ran. Věř mi, že všechno bude dobrý/ruce rozbitý a srdce dokořán."  

Jan Fic má vlastní značku ručně vyráběných kytar a drnkacích nástrojů (RedBird Instruments) a nejen proto kytarám dokonale rozumí. Na desku nahrál akustickou, elektrickou, rezofonickou a cigar box guitar a ve třech skladbách i baskytaru. Jeho hra je úchvatná. Co ze svých kytar vymáčne, jak jejich zvuk dokáže vrstvit, prostě radost poslouchat. Kytary nahrávce jednoznačně dominují, ale skvělou práci na piáno, varhany, klavifon a akordeon odvedl také Radovan Kramář a baskytarista a perkusista Luboš Pecina. Skladby spíše podmalovávají, aranžmá jsou tentokrát střídmější. Syrový je i Ficův zpěv, do ničeho se netlačí, občas přechází do recitativu, je ovšem naprosto uvěřitelný a autentický. A má potenciál vtáhnout posluchače do písničky.   

Když se vyrovnáme se svojí bezvýznamností, se skutečností, že nejsme nijak výjimeční, můžeme si dopřát drobné, ale zásadní radosti. O tom je úvodní píseň Oddechnutí. Bluesová, naléhavá, volně plynoucí, která ve své druhé polovině rockově zesílí. Magický kytarový riff otevře skladbu Ať jdou kam jdou, poté přechází v syrovou píseň, na Fica nezvykle melodickou se zpěvným refrénem, což pro písničkáře není také zrovna obvyklé. K nejenergičtějším písničkám patří Barák, výrazná rytmika, valivý zvuk, rockový náboj. Text přináší jednu velkou metaforu, kdy se celý život bortí a rozpadá.   

Od temného zvuku kláves se odpíchne Pes, k němuž se postupně přidávají kytary. K šansonu směřující příběh odvrženého člověka, který chce jen trochu citu. „...chlapi na mě křičí, ženský berou děcka do náručí a já přitom chci jenom pohladit...". Návrat k bluesovým kytarám přináší skvěle šlapající, otevřená píseň Rozhodnutí (klidně by mohla být soundtrackem k seriálům typu True Detective). Ne každé rozhodnutí je dobré a člověk si nese důsledky celý život. Drsné, důrazné, procítěné blues nabízí Prach z obilí. Při poslechu máte pocit, že se na vás onen prach skutečně valí a ulpívá.    

Lehčí, vzdušnější hudba s prvky jazzu a výrazným piánem. To je relativně optimistická Krabička na náboje, úryvek z jejíhož textu jsem citoval ve čtvrtém odstavci. Folkový nádech s těžkou atmosférou  a zkreslený zpěv zdobí Chvilku mi lži, energie, magické a psychedelické pasáže a výrazný rytmus zase výborně šlapající Homunkulus. Titulní píseň odkazuje na teorii, že se člověk narodí s nekonečným množstvím osobností v sobě, které postupně umírají. Více v bookletu nahrávky.   

Závěr se vymyká, viz. výše. Dlouhej stín doprovázejí The Honzíci, první Ficova kapela, a zpěvačka Lubica Christophory. Společně vytvářejí vstřícnou, jasnou, melodickou, přehlednou píseň, která dává posluchačům po tajfunu emocí a úderů na solar vydechnout. A když se vydýchá, má zase velikou chuť pustit si nahrávku od začátku a objevovat další významy a náznaky.