Držíme palce, aby Jan Fic zase přišel k snídani

„Všichni jsme děti Podvedený generace, radioaktivní hlavy. Všichni jsme děti. Podvedený. Radioaktivní," zpívá v zásadní písni nového alba Potom zpěvák, kytarista, skladatel a textař Jan Fic. Alba syrového, naléhavého, nekompromisního, autentického, místy nepříjemného, ale nikoli depresivního. I když „život, ten je jeden z nejtěžších," naděje tu pořád je. A ne zrovna malá, jen to stojí obrovské úsilí.  

Jan Fic je považován za bluesového písničkáře, i když jeho hudba má od té dřevní bluesové typu Hochů od Syslí řeky z kultovního filmu Bratříčku, kde jsi? hodně daleko. Myslím, že Fic již na debutu Město našel v producentovi, aranžérovi a multiinstrumentalistovi Martinovi E. Kyšperském spřízněnou duši a společně Ficovy autorské písně obohatily o prvky jazzu, rocku, folku a elektroniky, aniž by ztratily bluesovou syrovost a naléhavost.  

Málokdy se stává, aby hudba, texty, atmosféra, aranže, instrumentální i pěvecké výkony tvořily dokonalou symbiózu. V případě Potom se to povedlo stoprocentně, proto si nahrávka říká o opakované poslechy, kdy při každém dalším posluchač objevuje nové nápady, postupy a souvislosti. Výsledkem je nesmírně silná, autentická nahrávka, která se zadírá pod kůži.  

Kytary a naléhavý zpěv dominují Bouři, bluesové skladbě s prvky jazzu. Nesmírně silné, plné originálních textových obratů. „A někdy v tý době Magdaléna poprvé políbila Michala a tomu vyskočila u oka vráska od štěstí a ve stejnou chvíli somrák, kdysi taky něčí táta, dopil víno, co se nevešlo do flašky od Coly..." Podvedenou generaci představí písničkář ve stejnojmenné živější skladbě se zkresleným zpěvem a garážovým zvukem, jemněji vyznívá Silo. Magická, uhrančivá písnička, která postupně buduje atmosféru a používá řadu divných zvuků z dílny i kotelny.  

Jak název Stejně to zkouším napovídá, jedná se o relativně optimistickou píseň, tvrdší, rockovou, s důrazným rytmem. Ale žádné jednoznačné vítězství rozhodně nečekejte: „Chtěl jsem rozveselit jednu smutnou duši a místo toho jsem vyrobil dvě, ještě smutnější." A do toho magický rytmus, výrazný saxofon a skvostná instrumentální pasáž, něco pro milovníky undergroundu. Kontrast přináší jemná, křehká, melodická, téměř folková Půlnoční snídaně, kde naopak saxofon působí hodně náladotvorně.  

Chvíle štěstí i smutného ztrácení, křehký zpěv i hřmotné instrumentální pasáže, které propojuje výrazná elektronika, nabízí naléhavá, hudebně barevná skladba Potom. K alternativě se spoustou kytar, zkresleným zpěvem a samply má opět blízko To snad ani ne, kdy Jan Fic chce žít v autentickém světě, kde rána pěstí bolí, kde slza není hraná. Melodický zpěv do tepajícího spodního rytmu je charakteristický pro pestrou písničku Ve tmě, v níž nechybí jazzrockový instrumentální závěr. Je poměrně dlouhý, ale klidně bych ho poslouchal další minuty. 

Folk s jemnou elektronikou se snoubí v křehčí, ale náležitě vygradované písni o naději Svítá, z pozice výtahu je s minimalistickým hudebním doprovodem vyprávěn metaforický Výtah z poznámek. A zase ta svérázná poetika: „Mít všechny jeho vůně. Cigára a pot, vyčpělej alkohol a krev. Vonět spěcháním a zoufalstvím..." Navíc skladba o osamělosti s dalšími nástroji ladně rozkvétá. Country a nejdrsnější text otevírá závěrečný Listopad, jeho konec však spěje k největší naději. „A když přijdu domů, děcka po mně skáčou a nenechají mě vydechnout. Občas mě s tím štvou a chci pryč, ale vím, že tohle je ten Bůh." Konec dobrý, všechno dobré. Určitě?

Nápaditá hudba je plná napětí a nečekaných zvratů a odboček. Většinu nástrojů nahrál Jan Fic (hlavně kytary) a Martin E. Kyšperský (klávesy, piano, elektronika….), výraznou stopu zanechal i Martinův spoluhráč z Květů, Aleš Pilgr (bicí a perkuse) nebo saxofonista a basklarinetista Radim Hanousek. Poslouchat jejich instrumentální výkony a promyšlenou souhru je čistá radost.  

S hodně emotivní hudbou dokonale souzní i přímočaré texty. Posmutnělé, ponuré, syrové, plné osobních pocitů a příběhů, které však mají přesah do obecného. Děti Podvedené (již porevoluční) generace toho chtějí málo (kousek štěstí, zažít zdravý spánek…), ale život je jeden z nejtěžších, ze stínů číhají přízraky smutku, „vůbec není jistý, že se dožijeme rána." Ale naděje tu je, ať už v podobě nádherných holek, chlastu, „i když u nás furt nestojí za moc" a hlavně dětí. Nadějí je i když „svítá a možná na nás někdo myslí." Důležité je urputně bojovat a nevzdávat to, i když máte zrovna rozmlácený kolena.  

„Buď tu bouři zlomím a ráno zase přijdu k snídani…..Nebo se na mě prosím vás nezlobte, kdybych se nevrátil domů." Držíme palce, aby Jan Fic k snídani přišel a pokračoval ve své originální tvorbě. Byla by ho škoda.