I sudá je dobrá

Vašek Bláha, frontman Divokýho Billa, kdysi, pokud si tedy dobře vzpomínám, prohlásil, že jejich liché desky bývají lepší než ty sudé. A jéje, novinka s názvem 15 je šestým studiovým zářezem veselé partičky z Úval. I proto jsem CD z graficky nápaditého obalu přesouval do přehrávače s velkou opatrností.

Již první tóny písně Vstávej však ukazují, že Billové neztratili nic ze své melodičnosti a schopnosti napsat chytlavý refrén, který se rychle usadí v hlavách posluchačů. Velice pohodový, pozitivní, optimistický, energický otvírák o štěstí a síle lásky. „Je mír a klid, kam chceme, můžeme jít, štěstí nás provází." Co víc si přát?

Tvrdší, temperamentnější polohu přinášejí Koně, na kytarách vystavěná píseň uhánějící jako splašení koně či spíše motorky. Velký drive, tah na bránu, úchvatné, strhující tempo. Klasická stadiónovka o lásce k motorkám. Balada Dolsin přináší zlom, působivý přechod z bouřlivého života na plné pecky k útlumu až rezignaci. „Proboha, sestři, dejte mi Dolsin, tělo mý za chvíli vyhlásí stávku". Je moc dobře, že i u nás někdo umí napsat baladu, která by rytmicky neseděla na zadku a která by byla vnitřně dobře propracovaná.

Procházkova píseň Půjdem dál jako by vypadla z repertoáru Wanastovek nebo Lucie. Silně emotivní skladba ve středním tempu prodlužuje pocit rezignace („Ztracené naděje a sny, nesplněná přání...."), ale zároveň zdůrazňuje, že to nelze zabalit. Song Jediná přináší opět změnu nálady, letní pohoda, hitovka na první dobrou.

Procházka dotahuje Bláhu

Melodickou lahůdku s nápaditými aranžemi nabízí skladba Všema deseti. Její autor, kytarista Roman Procházka, se už začíná i po skladatelské a textařské stránce dotahovat na Vaška Bláhu, hlavního tvůrce billovského repertoáru. Drsná, syrová balada Mašina představuje protidrogovou agitku, ale v podání kapely a s přihlédnutím ke zkušenostem Štěpána Karbulky působí uvěřitelně, i když nijak objevně.

Zamilovaná je další temperamentní stadiónovkou s úderným rytmem, zpěvným refrénem a častými změnami tempa i melodie. Vygradovaná, ve středním tempu se ubírající Tíseň se opět dotýká drog a jiných běsů a démonů. Dvě největší pecky si Bill tentokrát nechal na závěr.

Kdo má kapelu nejraději v jejím prvním, nejbezprostřednějším období, pak určitě uvítá Harmoniku. Ta kombinuje tvrdší rock s elektronikou a právě díky takovýmto spontánním a nakažlivým skladbám, které vždy dokázaly rozskákat fanoušky, se stali pohodoví chlapci z Úval populární.

Celé album pak uzavírá veselá a šťavnatá countryovka Pekelník, při níž se baví všichni, muzikanti i posluchači. Další song, který se (stejně jako starší skladby Billů) zřejmě bude hrát u táboráků. Kdo tohle dneska dokáže?

Kytarový zvuk a dotažená aranžmá

Divokej Bill ani po patnáctých narozeninách neopustil svůj dobře fungující styl výživných hitovek se silnými melodiemi, pestrými rytmy, chytlavými refrény a přímočarými texty o něčem. Oproti předešlým deskám si pod vlivem producenta Pavla Karlíka více pohrál s aranžemi svých skladeb. Už to není styl „máme v kapele housle, harmoniku a banjo, tak je narveme všude". V písních se objevují, jen když se hodí a mohou posloužit písničce. Asi i proto má novinka 15 kytarovější zvuk a je celkově dotaženější.

Druhý posun je patrný v textové oblasti. Tak osobní texty na starších deskách Billů nenajdeme. Jsou bezprostředně veselé i melancholicky, zádumčivě posmutnělé. Zachycují život v různých stádiích. Na jedné straně pohoda, láska, klid a mír, plná síla, na straně druhé deziluze, běsy, únava, život na dně. Tak široká škála pocitů na jednom CD se dá udržet jen tehdy, když jsou slova věrohodná a upřímná, což v případě DB jsou.

Foto: Lukáš Dvořák, koláž: Pavel Brůček/ Supraphon 2013