Herec Vladimír Javorský na svém debutu nic nehraje. A na nic si nehraje.

Herce Vladimíra Javorského jsem coby muzikanta začal vnímat jako hosta Jardy Svobody a jeho Trabandu a také jako spoluhráče písničkáře Miroslava Kemela (ostatně, oběma pánům v bookletu svého autorského debutu Ještě je děkuje). Samostatného alba s převážně vlastními písničkami se však dočkal až nyní a jednoznačně jím prokázal, jak invenčním skladatelem a citlivým textařem je.  

Velkou zásluhu na pestrém zvuku nahrávky má její producent a autor aranžmá Marian Friedl. Jak se skromností a nadhledem sobě vlastními tvrdí Vladimír Javorský: „Z popěvků pasáčka vepřů se díky Marianovi Friedlovi a skvělé kapele staly písničky." Upřímně, kdyby si pasáčci prozpěvovali takovéto písně, tak žádné soutěže typu SuperStar nepotřebujeme.  

Vladimírovy melodie jsou prosté, neokázalé, místy intimní, nevtíravě melodické. To samé platí i pro úsporné, minimalistické texty, autor dokáže několika málo slovy, verši, obrazy, metaforami navodit silnou náladu a vyjádřit věrohodné pocity, emoce, stavy. Zachytit prchavé kouzlo okamžiku, chytit posluchače za srdce. Ani slovo v nich není zbytečné. Díky bohatým aranžím pak písně dostávají pestrý kabátek a pohybují se od folku přes jazz, folklór, tango až k šansonu.  

Vzhledem k úsporným textům dostávají velký prostor instrumentální pasáže a poslouchat různé kombinace Javorského kytary, Friedlových fléten, klarinetu či malého cimbálu, Flagarova klavíru, Kociánova kontrabasu nebo Wierzgońových bicích je zážitek. Vladimír Javorský je skvělý divadelní i filmový herec, ale báječné je, že ve zpěvu nepřehrává, neexhibuje, netlačí na pilu, není afektovaný, prostě nehraje. Díky tomu působí velice věrohodně a autenticky.  

Folk s prvky jazzu, výrazný kontrabas a klavír, minimalistický, ale silný text. To jsou charakteristiky úvodní křehké, nenásilně dojemné písničky Tatíčkovi. Energičtěji vyznívá k folklóru směřující Fiala plná fléten. Hudebně pestrá, tempo měnící skladba, v níž se jemné pasáže střídají s dynamičtějšími. A ten krásný instrumentální závěr. Hravě i melancholicky působí lidovka Ež ja pujdu z Běle s výrazným malým cimbálem. Na klavíru je vystavěný jemný, procítěný Bílý květ, který se nápaditě posouvá od folku ke křehkému jazzu.  

Prvky jazzu je provoněný také Kočár. Pomalá, nikam nespěchající, na silné atmosféře založená skladba s invenční souhrou nástrojů. Skočný, hravý šanson s prvky tanga, to je písnička Ty jsi se mi zdála, dětská říkánka otevírá křehkou, intimní, vygradovanou písničku Do kameňa o svobodném putování lidské duše. Jako lyrická balada začíná Na mezi, postupně se přidávají další nástroje, a i když zesiluje energie, křehkost textu zůstává zachována.  

Tempo balkánské dechovky nabere dravá, roztančená vypalovačka Čerti, silné obrazy provázejí poetický šanson Motýli. Osudová píseň, jejímž textařem výjimečně není Vladimír, ale Miroslav Kemel. Stejně barevně vyznívá druhá polovina alba. Hudebně dramatická, zneklidňující Bílá husa, jazzové Hvězdy, folklorně-jazzově-rocková, dynamická píseň Pámbu, křehký, éterický, ale náležitě vygradovaný Pokoj, uhrančivé, magické, jemně šansonové Ticho. Zpěv Petry Jelénkové zdobí Trávu, závěrečná křehká, o kytaru se opírající balada Ještě je je plná naděje.  

„Ještě je vítr na zemi a déšť a zvuk hromu, ještě je tráva a oheň a cesta domů," zpívá v titulní písni Vladimír Javorský. Takže na světě ještě je dobře. A přispívají k tomu i skromné a neokázalé (přitom jednoznačně nadčasové) Javorského písničky.