Green Day se (ne)vrací ke kořenům

Oblíbení i kritizovaní a kdysi ještě punkrockoví Green Day přišli s novým nápadem. Po vydání cenami ověnčeného alba American Idiot a 21st Century Breakdown, velkolepých alb s jednou velkou linkou-příběhem, který propojoval všechny nahrávky, se Green Day na chvíli odmlčeli, aby mohli oznámit další velký projekt. Trilogii. ¡Uno!, ¡Dos!, ¡Tré!, kterou budou postupně vydávat od září do prosince, si vzal pod křídla label Reprise Records a jejich dvorní producent Rob Cavallo. Vydání prostředního alba této trilogie vyšlo na 9. listopad, poslední část se pak posunula kvůli excesu zpěváka  Armstronga z ledna na prosinec. Spolu s jeho nástupem do léčebny se zastavily i všechny promo aktivity a koncerty k novému projektu.
Plány byly veliké, zatímco první album ¡Uno! označováno jako „power pop" (ať už to znamená co chce), mělo být popovější, ale zároveň obsahovat rychlé a přímočaré songy, u druhého chtěli Green Day dosáhnout více zvuku alá „rock z garáže", takového dle jejich slov „drsnějšího, špinavějšího, jako když jste právě uprostřed párty". Podle Armstrongových slov má být i vlastně jakýmsi druhým albem jejich zatím ne moc úspěšného alter ega Foxboro Hot Tubs, dokonce na album zařadili "jejich" song Fuck Time.

Úvodní See You Tonight je minutové akustické intro, které trochu připomíná staré americké country. Fuck Time, od které si hodně slibujete, ani nenadchne, ani neurazí a začátek další Stop When The Red Lights Flash je sice slibný, ale jakmile začne zpěv, uvědomíte si, že jde jen o pokračování Fuck Time. Lazy Bones dá jako jedna z mála opravdu zavzpomínat na staré dobré časy a patří ke světlejším momentům alba. Singl Stray Heart má kombinovat „pop punkový zvuk typických Green Day s garážovým rockem Foxboro Hot Tubs" a je to docela příjemná věc, ale na zadek si z ní taky nesednete. A máme tu samozřejmě i experimenty. Tak jako se v ¡Uno! vyřádili na Kill The DJ’s, tady si svůj pokus odbyli se zpěvačkou, která si říká Lady Cobra. V eponymní písni se spokojí pouze s textem, ale pokračování v Nightlife provází její jakýsi zvláštní rap (?) střídaný se zpěvem a je jasné, že tenhle pokud se moc nepovedl. Snad až u Wow! That’s Loud se dá konečně uvažovat o nějakém syrovějším zvuku, kytarové i basové linky tomu odpovídají, ale to už album skoro končí. Třináctý a poslední track Amy je už jen trochu překvapivý akustický hold zesnulé zpěvačce Amy Winehouse.

Jak vykrást sám sebe

Suma sumárum se dá říct, že album překvapilo a neustále skloňované Dookie opravdu trochu připomíná, nebýt nezaměnitelného Armstrongova hlasu, mohli byste ho považovat za album nějaké kapely, která fandí kalifornskému punkrocku z 90. let. Potud je to relativně v pořádku, i když vlastně Green Day jen zpracovali své staré nápady a nic nového nepředvedli.
Nabízí se ale otázka proč, když se chtěli Green Day tolik vrátit ke kořenům, nevydali ¡Dos! jako sólové album, ale jen jako součást trilogie? Spíš to tedy vypadá, že si chtěli trochu usmířit nahněvané fanoušky, kteří jim mají za zlé odklon od původní tvorby, ale zároveň aby jim neklesly tržby (co si budeme namlouvat, tenhle styl už je trochu mimo), tak tohle album zařadili do trilogie, kde se taková menší „rebelie" ztratí. Sice se nám snaží namluvit, že jsou to stále ti stejní rockeři z garáže, kteří to jen vzali zkratkou přes všechny televize a rádia zpátky na začátek své kariéry, ale pardon pánové,  tohle vám už dneska nikdo neuvěří.
Na hodnocení celé trilogie musíme počkat do prosince, nechme se tedy překvapit, co předvedou na posledním ¡Tré! a i když druhá část nenudí tolik, jako první  ¡Uno!, tak i zde spíš převažuje kvantita nad kvalitou.