Nová deska Green Day slouží jen jako demo verze jejich aktuální formy

Na začátku tohoto podivného roku se přihlásila americká punk rocková stálice s novou deskou. Již třinácté album v jejich dlouhé kariéře nese agresivní název „Father of All Motherfuckers” a obsahuje deset poměrně krátkých skladeb, přičemž první singly vyšly již na konci roku 2019. Green Day dále brázdí ulice pop rocku a řídí se jednoduchými pravidly - Zpěvné refrény ve středním tempu za neustálého doprovodu kytarových vyhrávek. A hlavně melodie. Spousta melodií.

Hned na úvod kapela naservíruje všechny singly pěkně popořadě. Úvodní dva, tedy „Father of All…” a „Fire, Ready, Aim” mísí jejich tradiční garážový zvuk s moderním rockem a nebýt charakteristického hlasu Billy Joe Armstronga, mohli byste tyto skladby chybně přisoudit třeba Foo Fighters nebo i Queens of the Stone Age (potažmo jakékoliv kapele, se kterou je spojený Josh Homme). Green Day jsou totiž příjemně moderně alternativní, stále s nádechem garážového pop punku. Singly, které vyšly letos, tedy „Oh Yeah” a „Meet Me on the Roof” jsou už vyloženě silné a jednoduché pop-rockové odrhovačky a řízných riffů tady moc nenajdete.

Zajímavostí je, že celé album trvá pouze 26 minut, což by se stopáží dalo považovat "jen” za EP. Pouze tři skladby na desce mají více, než 3 minuty. Poslech je to tedy velmi krátký a bohužel nepříliš intenzivní. Zmíněné singly jsou reprezentací novodobých Green Day, poté už najdeme jen jedno pozitivní překvapení. Tím je skladba „Stab You in the Heart”, což je čistokrevný rock’n’rollový hit ze 70. let jako vystřižený od Elvise Presleyho. Velmi zábavná a povedená záležitost.

Kromě zmíněných skladeb nenabízí deska příliš dobrých momentů. Pátá „I Was a Teenage Teenager” nasadí průměrné pop-rockové tempo a bez sebemenších změn putuje do cíle „Sugar Youth” obsahuje velmi jemné záblesky "starých Green Day”, ale jinak se od zvuku a nálady desky příliš neodlišuje. „Junkies on a High” je nepříliš zábavná rocková balada, která se táhne tři minuty bez vzrušujících okamžiků. Povedenou rockovou jízdou je „Take the Money and Crawl”, kde zabaví hravá kytarová sóla a celková dynamika skladby.

Po dlouhé době jsem však slyšel kvalitní závěr desky, kde nejde jen o nějaké instrumentální outro nebo podprůměrný materiál. Poslední „Graffitia” je velmi živá a moderní skladba, která tvář Green Day velmi dobře zachycuje a vytváří přirozený konec desky, kdy se píseň ztrácí do ticha.

„Father of All Motherfuckers” není jedna z nejlepší desek kapely. Dost možná se o ní nebude ani moc mluvit, až jednou budeme bilancovat nad kariérou Green Day. Necelá půlhodina v ní nebude hrát velkou roli, přestože materiál není špatný. Je to zkrátka taková deska "do počtu”, aby pánové po čtyřech letech představili nové věci pro své fanoušky. Ti z desky nadšení nebudou, ale zklamaní také ne. Novou hudbu své oblíbené kapely přece neodmítne nikdo, nemám pravdu?