¡Uno! má ambice, hity i experimenty, ale Americkému idiotovi se nevyrovná

Předcházející dvě alba namlsala fanoušky Green Day i odbornou kritiku natolik, že by skupina musela mít buďto schopnosti Lennon-McCartneyovského klonu nebo přijít s něčím zcela zásadním, aby s novou deskou jejich očekávání uspokojila. Kaliforňané to udělali – překvapivě – úplně naopak. Vymysleli naprosto originální koncepci a hudebně se vrátili zpátky ke kořenům. Album, nazvané prostě ¡Uno!, je teprve začátkem dobrodružství, do kterého se skupina pustila.

Green Day oznamují realizaci albové trilogie

Stručně řečeno – žádné pokračování veleúspěšných rockových oper American Idiot a 21st Century Breakdown se nekoná – ty tam jsou šestiminutové opusy a jednotný příběh propojující celou nahrávku. ¡Uno! prostě obsahuje dvanáct navzájem nezávislých písní se stopáží kolem tří minut, zahranných v duchu nejlepšího power punku, stylu tolik kamarádského vůči mainstreamových rádiím a pubertální omladině. Ne každý může tomuhle žvýkačkovému punku přijít na chuť a kapelu za to leckdo odsuzuje, jenže ať je do jak chce, Green Day si stále udržují vysokou, dokonce stoupající výkonnost. Což je vzhledem k jejich fotrovatějícímu věku a 25 letům fungování na punkové scéně jedním slovem – obdivuhodné.

Oficiální trailer k albu ¡Uno!

Ambiciózní trilogie

Proto ani nepřekvapí, když lídr skupiny B. J. Armstrong prohlásil, že „jsme teď hudebně vůbec nejplodnější a nejkreativnější, děláme naši historicky nejlepší muziku a skladby přicházejí samy od sebe." Písní stvořili pro jistotu hned 38 a rozhodli se je rozdělit na tři desky. Koneckonců Sandinista jejich velkých vzorů Clash je vlastně také trojalbum a trilogii označenou I, II a III vydal i sám Van Halen. Green Day to také nekomplikovali, nahrávky nazvali prozaicky ¡Uno!, ¡Dos! (vyjde 12. listopadu) a ¡Tré! (14. ledna) a na obal každé z nich umístili jeden ze svých fešných ksichtíků (první na řadu přišel, jak jinak, Billy Joe). Fanoušek tak během čtyř měsíců bude mít po kupě pořádnou porci své oblíbené muziky – že za třikrát více peněz, což je vynikající marketingový tah, to už se jaksi nezdůrazňuje:-)

Promo singl Nuclear Family

Hned úvodní palba Nuclear Family (ukončená odpočítáváním startu Uno-Dos-Tré trilogie) jasně naznačuje, jakým směrem se deska bude ubírat: dominuje jí svižný punkový rytmus s jednoduchou, ale výraznou kytarovou linkou, rozemletý vlezlou melodií v Armstrongově podání. Takhle Green Day hráli ve svých počátcích, tohle je proslavilo na Dookie a teď to opakují v instrumentálně, vokálně i aranžérsky zdokonalené podobě (ne nadarmo se do producentského křesla prosadil Rob Cavallo, který klukům pomáhal už s řadou předcházejících slavných nahrávek). Sama kapela to definovala jako něco mezi AC/DC a ranými Beatles. To je hodně rozevlátý odkaz, já bych se nebál přirovnat to rovnou ke zmiňovaným Clash míchaným s Ramones a UK Subs. Že by však aktuální výtvor Green Day byl tak úžasný, jak se Billy Joe kasal, to tedy ani náhodu. Jedná se rozhodně o hodně nadprůměrný rock, avšak překonání toho nejlepšího, co kdy kapela v minulosti napsala (Jesus of Suburbia, Stuck With Me nebo Basket Case) se snad dočkáme na dalším pokračování triptychu.
Nové hitovky tu samozřejmě také najdeme. Jsou to oba singly, premiérový, skvěle pointovaný závěrečný slaďák Oh Love, v americké hitpošce Rock Songs startující rovnou z prvního místa. A rock´n´rollově nabušená vypalovačka Let Yourself Go.

Nejlepší písní alba ¡Uno! je vypalovačka Let Yourself Go

Okej, zabij dýdžeje, ale co dál?

Zbytek desky je takový hodně povedený průměr. Stay The Night se zajímavým akustickým kytarovým riffem v úvodu i Carpe Diem se zpěvem ve sloce doprovázeným pouze bicími a utlumenou kytarou a s úpěnlivým refrénem „Are we, are we too young to die?" jsou nenáročné, zpěvné a typicky greendayovské rockáče. Fell For You rovná se popík jako stvořený pro rádia, ještě sladší a rozvláčnější je diskotéková kytarovka Sweet 16 a Troublemaker jako by z oka vypadl starším odrhovačkám z dob Dookie.

Do paměti se tak výrazněji vryje ještě třetí singlík Kill The Dj. Už pro svůj provokativní název, už pro úvodní riff nápadně připomínající No Sleep till Brooklyn od Beastie Boys, už pro málo slyšený vysoký Armstrongův falzet. Především ale kvůli nevídanému, skoro funky rytmu s vlivem starého britského skáčka, který může řadě pravověrných fans způsobit náběh na infarkt. Jiní tenhle experiment kvitují pozitivně, v každém případě – pro jednou jako zpestření stačilo a již nikdy více. Rancid tohle zkrátka umí lépe.

Rozporuplný singl Kill The Dj

Green Day po třech letech natočili nové album – to je dobrá zpráva. A nevydali se cestou rozmáchlých opusů, která se už v případě 21st Century Breakdown ukázala slepou – ještě lépe. Jestli však unesou projekt tří po sobě rychle jdoucích desek obsahujících dohromady ke čtyřem desítkám písní, to se teprve ukáže. ¡Uno! zatím velí k opatrnosti a spíše napovídá, že jenom velice těžce. Na celkový verdikt si však musíme počkat na polovinu ledna, kdy se punková trilogie uzavře.