Garbage otevřeli další kapitolu a nová tvář jim svědčí

V loňském roce oslavili 20 let svojí existence a také dvacet let od debutové a nejúspěšnější eponymní desky. Turné bylo tak úspěšné, že čtveřice nezahálela a začala psát nové skladby, jejichž čas nyní nastal. Řeč je o americké partě Garbage, kterou vede charismatická Shirley Manson, zářící světle růžovými vlasy, kterou doplňuje ostřílený producent a bubeník Butch Vig a kytaristé Duke Erikson a Steve Marker. Nová deska nese název Strange Little Birds a hned od začátku nachází kapelu v top formě.

Jedná se o prozatím nejtemnější položku v diskografii skupiny. Většinu desky pokrývá pochmurná atmosféra, doprovázená téměř filmovými aranžemi. S těmi si čtveřice opravdu vyhrála a našla tak nový způsob, jak zaujmout posluchače. Opět dochází na hrátky s elektronickými prvky, kterými doplňuje svůj typicky špinavý kytarový pop. V různých rozhovorech a komentářích sama Shirley Manson uvedla, že všechny věci, o kterých v minulosti nedokázala psát, či nevěděla jakým způsobem, nyní nebylo problém vyjádřit. Jde podle ní také o nejromantičtější a zároveň nejzranitelnější desku, což se potvrzuje v textech.

V elektronikou zaváté If I Lost You se text odehrává buď na poli žárlivosti ("There are times when I see you talking to other girls / I feel insecure") nebo v beznadějném zamilování ("Sometimes I believe that I might die if I lost you”). V prvním singlu Empty zase naznačuje svůj tvrdý boj mezi egem a pochybováním ("I’ve been feeling so frustrated / I’ll never be as great as I want to  be"). Nejostřeji ale vyznívá hned úvodní Sometimes kde promlouvá "Sometimes I’d rather take a beating / Sometimes I’d rather take a punch / I learn more when I am bleeding”.



Právě Sometimes zaujme svojí industriální příchutí, do jejíhož pulsujícího rytmu Shirley přihazuje bolestné vzpomínky. Na ní navazující singl Empty se dá zase zařadit do kategorie "Classic Garbage". Elektro-rocková pecka se silným refrénem značí, že pro čtveřici stále není problém napsat skladbu s velkým drivem. Jedná se o jeden z nejsilnějších singlů od Why Do You Love Me z roku 2005.

Velkou pozornost je potřeba věnovat skladbě Blackout. Tempo udává basová linka a skřípající kytary v pozadí doplňuje chmurný projev zpěvačky, nezvykle dlouhá šestiminutová potvrzuje, že první půlka desky je o něco temnější. Night Drive Loneliness se pohybuje na podobné vlně. Tato melancholická balada, která je inspirovaná dopisem jednoho z fanoušků a návštěvníků koncertů v Rusku, hledá naděje i tam kde je to velmi těžké ("perhaps depression's just another nameless paramour occupying the passenger seat, another car whizzing by in the night"). Ústředním bodem desky je další baladická skladba Even Though Our Love is Doomed. Ta celou desku dělí na dvě části. Skladba, střídající chladnější pasáže s krásnými melodickými refrény, nechává Shirley Manson našeptávat fanouškům hlavní poselství desky - neztrácet nikdy naději.



Futuristická Magnetized či taneční We Never Tell jsou jako dělané na taneční parket. Garbage stále ponechává jádro své tvorby stejné, akorát je balí do nové módní kolekce, která je svěží a děsně jim sedí. To prokazuje i předposlední Teaching Little Fingers to Play, která by klidně mohla vklouznout na druhé album Version 2.0. Celou desku ukončuje skladba Amends, která má co dočinění s otvírací Sometimes. Obě jsou výborně zaranžované a díky tomu závěr vyznívá jako soundtrack k velmi depresivnímu filmu, což utvrzuje opět ostrý text, inspirovaný další nepovedenou láskou ("There is nothing you could say/To cause more hurt, or cause me shame/Than all the things that I have thought about myself").

Garbage našli novou cestu. Po sedmileté pauze mezi Bleed Like Me a Not Your Kind Your People se kapela opět rozjela a po úspěchu pátého alba a povedených oslavách výročí 20 let dokázali udělat pořádný krok kupředu. Strange Little Birds si libuje v bolesti, ztrátách, poruchách, ale nikdy neztrácí naději a o tom jsou Garbage.