Fortuna bohužel už nezvládá velké shows

Koncert Parkway Drive 7. listopadu ve Sportovní hale Fortuna byl pro mě jedním z dalších koncertů, kam jsem šel mnohem spíš na předskokany. Proto jsem samozřejmě na toho prvního, na kterého jsem se těšil nejvíce, přišel pozdě.

Na The Amity Affliction jsem přišel až po 3 písních. To samozřejmě zamrzelo, protože Amity mám rád a zajímalo mě, jak se vypořádali s koncem jednoho ze zpěváků Ahrena Stringera. Odpovědí je, že až překvapivě dobře. S nástupem Jonathana Reevese nedochází k takovému množství vysookých fry screamů, ale není to něco, co by nutně vadilo.

Thy Art is Murder byla dle svých slov death metalovou výplní mezi metalcorovým sandwichem. Upřímně, myslel jsem si, že znám mnohem víc písní, ale to je jedno. Bohužel pro spoustu lidí se asi jednalo o něco přilišně tvrdého. Nepamatuju si, že z mého místa bych viděl nějaký obří moshpit a pohyb. Na to, jak dobře bylo všechno nazvučené, tak se jedná o něco, co zamrzí.

Parkway Drive. Dvě hodiny absolutní kinematografie, kterou bychom mohli srovnávat se shows největších světových hvězd jako třeba Rammstein (kteří byli inspirací) – všude pyrotechnika, klec smrti (klec s bubny, kdy bubeník Ben Gordon je otočen hlavou dolů v „zapálené" kleci a bubnuje), využívání tanečního doprovodu. Ale taky to ukazuje na obří nedostatky Sportovní haly – show i přes impozantnost musela být okleštěna, jelikož pravděpodobně by střecha nevydržela spoustu zavěšené techniky a mimo jiné i plošinu pro píseň Crushed. Tohle mě mrzí extrémně, bylo by to ještě impozantnější.

Jinak mám jednu klasickou poznámku – zpěvák Winston McCall je naprosto impozantní screamer, ale jako samotný zpěvák to je absolutně tragický a falešný (u nahrávek Darker Still jsem se neskutečně smál, jak strašné to bylo) – ale zase mi to dává naději, že pokud se naučím screamovat a založím skupinu, tak mám naději být velmi úspěšným zpěvákem.

Parkway Drive byli jinak hodně dobří a efekty to byla jedna z nejlepších show, které jsem kdy zažil, proto doufám, že to někdy zažiju v plné výbavě. A taky doufám, že na dalším koncertě ve Fortuně nebudu klasicky 15 minut hledat, kde je šatna – tohle je tam strašné bludiště.

Fotky: RFP Concerts / Čestmír Jíra