Demonstrativní snímky z dětství velšských bardů

Manic Street Preachers se opět po třech letech hlásí s novou deskou. Novinka se jmenuje Rewind the Film a nabízí dvanáct nových kousků. Kromě klasické trojčlenné sestavy (klasické od záhadnéhozmizení Richeyho Edwardse v roce 1995), kterou tvoří James Dean Bradfield, Nicky Wire a Sean Moore, se tu objeví i další trojice v podobě hostů. Nečekejte ale žádné vyčpělé rockové hymny. 'Manici' letošního roku jsou jemnější a svěží.

Minulá řadovka Postcards From a Young Man měla těžkou úlohu, protože navazovala na vynikající devátou desku Journal For Plague Lovers, na které se ještě objevily zbytky napsané Richiem Edwardsem. Té ale nesahala ani po kotníky, ztratila se z ní ona punková syrovost, která právě devítku zdobila, a chvílemi prostě nudila. Novinka je ale zase něco úplně jiného. Deska nešetří akustickou kytarou, ta je veskrze všech písních a ubírá se směrem do minulosti.

Celou desku otvírá proslov frontmana J.D. Bradfielda bez jakéhokoliv doprovodu "I don’t want my children to grow up like meit's too soul destroying, it's a mocking disease - a wasting disease”. Stejně poté začíná i úvodní verš skladby This Sullen Welsh Heart, už za doprovodu akustické kytary. V písni hostuje čtyřiadvacetiletá Angličanka Lucy Rose, která loni sólově debutovala. Jemná balada s folkovou nostalgií, vedená pouze kytarou, má krásný refrén, ve kterém se dokonale střetnou hlasy obou hlavních aktérů.

Poté následuje taková klasická hitovka 'Maniců' Show Me the Wonder, která se z úvodní melancholie dostává do oslavné nálady, skladbu doplňuje i trubka Seana Moora. Jednoduchá poprocková pecka, která nachází slávu života. Dopředu známá byla i titulní skladba Rewind the Film, v níž hostuje anglický kytarista Richard Hawley. Tady se vracíme do nostalgie z úvodu, kterou ještě více vyhrocuje Hawleyho zpěv. Celé album řeší dvě témata. Dětství a smrt. Titulní skladba je o starších chlápcích, kteří vyrůstaly v důlních městech a chtějí se podělit o své zážitky, a vlastně to celé přetočit zpět na začátek.

Třetím hostem na desce je velšská zpěvačka Cate le Bon. Ta je hlavní postavou páté skladby 4 Lonely Roads. Jedinečná skladba, jakou kapela předtím nikdy nenapsala. Velmi jemná, místy ale i strašidelná, hlavně v pasáží s potulnou basou a pochodovým bicím, doplněné andělským hlasem Cate. Lehce strašidelná je také čtyřka Builder of Routines. Folkově laděná písnička vypráví o nenávisti ke střednímu věku a o nutnosti vyrovnání se s aktuální pozicí v životě.

Krásné melodie nás pak čekají v (I Miss The) Tokyo Skyline. Orientální zvuky, jemné kytarové riffy, elektronické beaty, synťáky a do toho všeho housle. Je to neuvěřitelné, ale přesně z toho všeho vznikla nádherná skladba plná objevů.

Už bylo dost překvapujících prvků? To ale ještě není zdaleka vše. V As Holy As The Soil (That Buries Your Skin) se střetne trampská pohodička plná lehkosti, citu a upřímnosti a dva hlasy. Dohromady pějí Bradfield a Wire a je z toho pohodička doprovázená trubkou Moorea. Dochází i na piáno, které dobarví krásně hořkou baladu Running Out of Fantasy, jinak vybrnkanou na kytaru.

Jako předposlední se objevuje nádherná barevná instrumentálka Manorbier.Už v minulosti kapela stvořila několik zajímavých intrumentálních skladeb, které vyšly na b-stranách singlů. Další z nich se objevuje přímo na desce, a krásně tak dokresluje atmosféru už tak výborného alba. Skladba přímo maluje živý obraz městečka Pembrokshire, o němž pojednává.

Na úplný závěr přichází další překvapení v podobě 30-Year War, která v sobě ukrývá vesmírné zvuky, pronikavé kytary, výborné aranže, také ale chytlavý refrén skladby o tragédii v Hillsborough. Je až s podivem, že kapela po dvaadvaceti letech společného hraní dokáže takhle rozvíjet své umění.

Původně chtěli skončit hned po prvním albu. Nyní jsou na scéně 22 let a momentálně vydali jednu ze svých nejlepších desek. Rewind the Film je krásnou poutí za dětstvím, sny, je o životě, lžích a také smrti. Kapela ze sebe opravdu vydala to nejlepší, deska se výrazně liší od těch minulých, nejblíž jí je asi This Is My Truth, Tell Me Yours z roku 1998. Vynikající hosté, skvělá kapela. Další skvělá deska roku 2013.