David Koller na albu XXIII nepřestává bojovat za (vnitřní) svobodu

Je silně o vztazích, je syrové, sytě rockové, ale i s industriálními plochami. Nepostrádá alternativní prvky, ale i krásně klenuté melodie. Dramaturgicky pak těžko uchopitelné. Takové je nové album Davida Kollera, kterého si většina posluchačů spojuje s legendární Lucií, ale zasvěcení a pozorní fandové sledují už přes 30 let i jeho rozmanitou sólovou tvorbu. Pomineme-li klasický rockový debut z roku 1993, který letos slaví výročí, na každém dalším albu přišel se zajímavými skladbami a novými nadžánrovými náladami.   

Pro novinkové album XXIII využil textový potenciál českého básníka Jáchyma Topola, hned zkraje ale musím říct, že většina nových písní pojednává o vztazích a sociálních problémech. I když podle současných rozhovorů vznikalo album neplánovaně a nemělo nějaký prvoplánový záměr, dají se v něm vystopovat spojující linky, ať už textové nebo i hudební. A dá se na něm stále něco objevovat. Ale popořádku!   

 

  

Když jsem před dvěma lety uslyšel song Planeta beze jména, ztuhl jsem ze dvou důvodů. Prvním byla hudební stránka, píseň využívá beatový základ, který ve svém hypnotickém rytmu směřuje do neznámého, možná děsivého dobrodružství. Depresivní atmosféru možné konce samozřejmě metaforicky odrážel hluboký co-vidový stav. Byla to nelichotivá doba a David přesně vystihl atmosféru. Bylo jasné, že musí rozbořit klasické rockové šablony, a to se mu s Planetou opravdu podařilo. Když si pozorný posluchač navíc prohlédne sugestivní klip a spojí si ho s textem, který má krutě satirické vyznění, je to zdrcující. Jenže nebyla doba před pár lety taková? Dávno jsme na to zapomněli, takže Planeta…je nyní i ve své podobě opravdu trefným připomenutím donedávna prožívané depresivní reality. 

 

 

Ještě více pak přibije do židle posluchače song Vězenkyně, jehož syrovost zanechává v posluchači drsnou stopu na závěr alba. To je možná jediná výtka – dramaturgické zařazení této skladby na samotný konec alba nepovažuji za příliš dobrý nápad, jenže nešlo třeba o záměr pamatovat si něco, o čem se moc nemluví, nepíše? Je pravda, že David měl skoro na každé desce „zástupce vyšinutých jedinců" – například na předposlední nahrávce ČeskosLOVEnsko to byl politicky nekompromisní Psychopat -, nebál se totiž nikdy uchopit téma jedince vyvrženého mimo společnost, jedince, který touží po svobodě, která mu byla uzmuta. Tohle téma vystupuje do popředí ve většině písní.    

 

David ale nemá zapotřebí plnit plochu novinky pouze noiseovými efekty, ač zálibu v elektronice nelze přeslechnout. I v songu Pouta se dá slyšet house rytmus, ale malebně ho doprovází barevné beatové aranže. Na tohle by se dalo tancovat. A opět silný text o boji za svou vlastní svobodu, když sugestivně zvýší hlas v textu: Zkus uletět z rozbitýho stroje, zkus uletět, ať neskočíš dole...Elektroniku využil i v dalších písních, v úvodu třetí skladby zní překvapivě zvučné synťáky, které však doplňují řízné riffy, píseň má osobitou gradaci, kolem třetí minuty se synťáky zvýrazní. Překvapí další strojový rytmus v následující Nazí do kaktusu, kde se zpívá o vnitřní svobodě, celý song má lehce absurdní vizuál, ale svůj automatický zvuk, který tepe programově do posluchače. Refrén jako v mnoha dalších písních posluchač nedostane z hlavy!  

 

„Kaktusové téma", které stojí ještě na vnitřním přemítání o svobodě, pak v písničce Nazí do kaktusu uvádí pak sérii melodicky chytlavých skladeb, které pojednávají o nevyčerpatelné studnici lidských vztahů. Dokazuje to v plné míře aktuální klipovka Za hranou. Vztahy mezi mužem a ženou jsou leitmotivem, na kterém se dá stavět do nekonečna. David tohle stoprocentně ví a třeba v houpavě taneční Pouta prosívá nosné téma dalšími zvukomalebnými plochami. S poetickými texty Jáchyma Topola se mu navíc daří dosáhnout silného lyrického prožitku. Když k tomu přidá průzračně hitové písně jako Není o čem nebo Bodlák, které dokáží posluchače spoutat prostými verši v kombinaci s lehkými melodiemi, album získává silný atmosférický záběr. Song Není o čem nádherně vygraduje dramaturgii i se smyčci na závěr.   

  

Intenzitou a naléhavostí je album XXIII rozhodně nejsilnějším počinem Davida Kollera od začátku jeho sólové kariéry. Ve zvukomalebnosti a beatových experimentech rovněž dosahuje vrcholu, který mu jeho původní domovská kapela může stoprocentně závidět. Je to jedna z nejpestřejších nahrávek na české scéně v tomto roce!