Chlapíci z Ivan Hlas Tria na sebe prostě slyší

Písničkář Ivan Hlas je pro mě jistota. Že nenapíše hloupou skladbu, neodehraje špatný koncert, neobklopí se průměrnými muzikanty. Za svoji více než padesátiletou hudební kariéru prošel řadou kapel (Žízeň, Žlutý pes, Navi Papaya, Nahlas.…) a posledních dvacet let hraje nejčastěji v triu s Norbi Kovácsem a Jaroslavem Olinem Nejezchlebem. Při příležitosti tohoto výročí vydávají album Pramínek času, zachycující aktuální etapu a formu tria. 

Trojice natočila šestnáct písniček. Za tři dny, najednou a naživo. Je skvělé, že oproti klasickým bestoffkám nešli po hitech na první dobrou typu Malagelo, Na kolena nebo Aranka umí Hula Hop, ale po písničkách, které mají členové, dle vlastních slov, rádi a které je celou dobu provázejí. I když, troufnu si říci, na této nahrávce nejde ani tak o jednotlivé písničky, ale o instrumentální a pěvecké výkony, dokonalou souhru, provázanost a společné naladění celé trojice. Tihle chlapíci na sebe prostě spontánně slyší. 

Stejně jako Ivan, tak i Olin a Norbi jsou protřelými muzikanty, kteří prošli či stále působí v řadě kapel i projektů, aniž by během této cesty ztratili jiskru, invenci, nasazení, hravost, zápal, srdce. Každý z této trojice je geniální muzikant sám o sobě, a když se naladí na společnou notu, je radost být u toho. Jak na koncertě, vyšperkovaném ještě vzájemnými vtípky a narážkami, tak i při poslechu alba Pramínek času.

Norbiho kytary si skvěle rozumí s Olinovým violoncellem (a střídmými perkusemi). Někdy jsou v souladu, jindy v kontrastu, ale vždy s nápaditým a naprosto funkčním aranžmá. Ivan Hlas jim nesobecky nechává poměrně velký prostor, takže si posluchač náležitě užije i delší instrumentální pasáže. Nejen mezi slokami, ale hudebníci si invenčně vyhrají i s otevřením a zakončením každé skladby. 

Aby se mohli muzikanti pořádně „vyřádit", potřebují k tomu kvalitní hudbu. A to ta Hlasova rozhodně je. Výrazně melodická, pozvolna plynoucí, nápaditě vystavěná, založená na silné atmosféře. Jemnější, křehčí převažuje (Nezbyde nic, Pod čepicí, Jenom jednou, Já se neumím smát, Pod oknem), ale skladatel umí také rockově (Jednou mi fotr povídá) či bluesově (Miláčku, vrať se, Hanspaul City, Velkoměstský blues) zabouřit. 

Zpěv Ivana Hlase působí stále sametově, naléhavě, uvěřitelně, věk ho příjemně vyklidnil. K převážně melancholickým, pocitovým textům z barevného i šedého světa se náramně hodí. Ať zpívá o smutku, nebo radosti, je vždy absolutně uvěřitelný a autentický. Zima a dlouhé večery se nezadržitelně blíží a to je přesně ten ideální čas, kdy si album Pramínek času plně vychutnáte.