Cesta do nebe nebo do pekel? V případě Prokopovy novinky rozhodně do nebe!

Pro úplně všechny nahrávky zpěváka a skladatele Michala Prokopa, jenž jimi dost šetří, platí následující charakteristiky. Výrazný, soulově zabarvený, na první dobrou rozpoznatelný, ve všech polohách přesvědčivý, autentický a nestárnoucí hlas. Špičkoví muzikanti z Framus Five, hrající nejen technicky dokonale, ale přidávající i obrovské nasazení, zápal, cit pro melodii a srdce. Poslouchat jejich instrumentální pasáže, které na Prokopových albech dostávají po zásluze velký prostor, je čistá radost.

Typická je i propracovaná hudba, založená na výrazných melodiích, silné náladě a stylové barevnosti, s přehledem a přesvědčivostí střídající blues, rock, funky, soul, pop i další hudební styly. A zapomenout nesmíme na texty, které jsou vždy o něčem důležitém. A je celkem jedno, zda je jejich autorem přední básník (Kainar, Žáček, Šrut, Rytíř) nebo dosud prakticky neznámý textař, důležitý je talent vystihnout srozumitelně a ve zkratce to podstatné. I při tomto výběru má Michal šťastnou ruku.

Je moc fajn, že tyto atributy se netýkají jen starších, dnes už legendárních nahrávek Michala Prokopa (Město ER, Holubí dante nebo Kolej Yestrday), ale i novějších desek. Včetně té aktuální Mohlo by to bejt nebe.., kterou zpěvák a jeho kapela Framus Five nahráli devět let po albu Sto roků na cestě. Obsahuje třináct písniček, dvanáct nových a na závěr Ježkův, Voskovcův a Werichův Svět naruby. Jedná se o vůbec první píseň, kterou Prokop někdy v 60. letech nazpíval v češtině, ale kruh se tím určitě neuzavírá. Každý, kdo v posledních letech viděl Michala live nebo ho zažil pobíhat po Všeticích, kde je patronem Krásných ztrát Live, musí potvrdit, že má energie na rozdávání.

Album otevírá Nebe anebo cesta do pekel. Energická bluesrocková, skvěle šlapající pecka s klasickým nástrojovým obsazením, kterému kromě kytar dominuje saxofon, housle, klavír. A také chytrý text o tom, co všechno stojí na hraně a co vás stejně tak může přivést do nebe jako do pekel. Ideální otvírák, na který navazuje hudbou, textem i náladou jemnější, šansonovější, křehčí a prvky jazzu vyšperkovaná písnička So long. Zase jiný je Prstoklad, lehká, vzdušná, náladotvorná, velice pozitivní oslava podzimu s krásnými houslemi Prokopova souputníka Jana Hrubého.

Další změnu nálady a energie přináší soulová skorobalada Pomoz mi. Melancholická, posmutnělá, violou podbarvená, téměř osudová skladba. Hru se slovy a asociacemi přináší živější, prvky funku ozdobené Věnování, hodně naléhavě vyznívá na silných emocích vystavěná, temná, folkrocková písnička Martina Němce (Precedens) Hoří Notre Dame. Samozřejmě v ní nejde pouze o známý požár, ale je plná přesahů k věčnosti a smrti.

Lehkost, nadhled a vzdušnost nechybí Libeňské, věrnému zachycení atmosféry této pražské čtvrti. „V týhle čtvrti šedivý, čas se divně ztrácí…." Krásné housle, jazzová trubka. A ty nápadité odkazy na Bohumila Hrabala a Vladimíra Boudníka. Last Minute Man představuje klasickou skoumalovku – melodická, harmonická, pestrá, „lahodná" skladba, střídající křehké pasáže s těmi temperamentnějšími a ve stylovém rozpětí je zastoupeno i reggae. Dynamičtěji vyznívá funkem ovlivněný Secret Song, písnička o svobodě, věrných smutcích a lidské nedokonalosti.

Na největší Prokopovy hity navazuje nesmírně silná, folkrocková Má vlast. Nápaditě vystavěná, rozkvétající, s dojemným textem Jiřího Žáčka. „Dědičná země kata Mydláře…., kde všechny cesty vedou k Bílé hoře." Přesto je vlastí milovanou a krásnou. Že věk je skutečně jen číslo potvrzuje písnička Neříkej. Poměrně syrový rock s prvky jazzu a funku a krásnými instrumentálními pasážemi, které berou dech. A zpříjemňujícími sbory Báry a Lenky z Yellow Sisters.

Deštník představuje lehkou, vzdušnou, swingovou písničku s nápaditým odkazem na Yesterday od Beatles, kterou bych v baru dokázal poslouchat do rána. A celé album uzavírá výše zmíněný Svět naruby s modernějšími aranžemi a zvukem, přesto duch Osvobozeného divadla zůstává zachován. Navíc se jedná o velice aktuální písničku, jen plynovou masku nahrazují respirátory. Kruh se tím uzavírá, ale ne pro Michala Prokopa, o tom jsme už ale psali. Nostalgii na nahrávce Mohlo by to bejt nebe.. rozhodně nenajdete.

Kdyby se dnes hlasovalo o nejlepší tuzemskou desku roku, má volba by byla jasná. A také se moc těším na křest novinky, který se uskuteční na výše zmíněném festivalu Krásný ztráty Live 13. a 14. srpna.