„Buďte dobří,“ vzkazují Kačeři a sami se tím řídí.

Kačeři, jejichž 12. ročník se konal od 18. do 20. srpna v Horčápsku u Březnice, nejsou festivalem, kde by návštěvníci zběsile běhali od jednoho pódia k druhému, o pauzách stáli dlouhou frontu na europivo a s provinilým pohledem pokukovali po drsných sekuriťácích, zda neprovedli něco nepovoleného. Kačeři jsou svoboda, jejímž jediným omezením je nedělat to, co by ostatním svobodu narušovalo. Buďte dobří je hlavním mottem festivalu, podle něhož se návštěvníci řídí, aniž by jim to někdo musel připomínat.  

V takové atmosféře je pak radost pobývat. Chcete si odpočinout od muziky? Žádný problém, můžete si s přáteli zahrát volejbal, stolní fotbálek nebo nově beer pong, zacvičit si jógu, pod vedením profesionálního writtera si načmárat nějaké to graffiti, projít se na laně, vyrobit památku z papíru či se naučit na exotický nástroj hand drum. Nebo se jen naložit do chill out zóny ... a být dobrý. A v neposlední řadě mají Kačeři oproti větším festům výhodu, že pokud bydlíte na Příbramsku a zajímáte se o muziku, tak tam vždycky někoho známého potkáte.     

Ale aby to nevypadalo, že Kačeři jsou nějakou provinční akcičkou pro pár kámošů. Podle organizátorů dorazily letos zhruba dvě tisícovky návštěvníků a mezi vystupujícími se objevila taková velká jména jako Tata Bojs, vypsaná fiXa, Skyline, španělský DJ Lexlay nebo Jiří Schmitzer. Mám pocit, že se jim v Horčápsku hrálo dobře, což nejlépe vystihl Márdi. „Kačeři jsou krásný malý festival, který nepotřebuje podporu od takových sr.... jako je Agrofert."    

Hudba se na Kačerech odehrává na třech scénách. Otevřená patří kapelám, mezi kterými dominují ty rockové a punkové, větší stan DJům a menší alternativním projektům, kde se střídají písničkáři a různá ulítlá seskupení. Na live stage zahajovala v pátek příbramská skapunková kapela Nástroj snahy, která potěšila řadu místních fanoušků. Lety mimo odehrály všechny své hity jako Maika, Válka světů, Voda Vzduch nebo Revoluce, jen lidí mohlo přijít pod pódium víc. Ti dorazili až na Skyline a rozhodně nelitovali. Nakažlivě energická smršť s temperamentními a nezastavitelnými frontmany Markou Rybin a MC Jacobem. Na pódiu se pořád něco dělo, pod ním vesele skákalo a tancovalo. Pro mnohé vrchol večera.      



S koncem jejich setu přišla jediná nepříjemnost celého festu. S blížící se bouřkou se museli pořadatelé rozhodnout, zda risknou pokračování na hlavní scéně nebo přesunou produkci do alternativního stanu. Nakonec zvolili druhou variantu a opět se ukázal charakter Kačerů. Nikdo nepískal, neprotestoval, nenadával, i když jim muselo být jasné, že na E!E se do malého stanu všichni nenarvou. Kdo tam byl, nezapomene. Malý, stísněný, zpocený prostor, z něhož si ještě většinu zabrali pogující pankáči. A do toho vypalovačky Číro, Poslouchej, Nasraná, Mravenec, O ženách, Pogo. Prostě masakr, pravá esence punku. Asi takhle nějak začínal v 70. letech v Anglii a Americe.    

Milovníci elektronické hudby měli k dispozici DJ stage, na té alternativní potěšila především tvrdá rocková partička Uninvited. Čtveřice Mory, Ráďa, Wrána a Simon prala své anglicky zpívané, mírně psychedelické songy do lidí pod velkým tlakem a s obrovským nasazením, pro všechny milovníky kapel typu Nirvana či Soundgarden radost poslouchat.     

Sobotnímu dopoledni dominoval fotbalový turnaj, kde klidně narazíte na „fotbalistu" v gládách. Hudební program otevřela sedlčanská Zlomená 14, jejíž set byl kvůli bouřce přesunut z páteční noci. Své fanoušky potěšila nejen punkrockovými vypalovačkami z debutu Voheň na střeše, ale i novými písněmi. Plzeňští Donnie Darko přivezli anglicky zpívaný rock, u stejného jazyka zůstaly i dámy ze Sour Bitch, jen bylo jejich vystoupení energičtější. Výborná dramaturgie zajistila, že večer už jen gradoval. Další vystupňování přinesli chlapci z Valašského Meziřící Elektrick Mann, slušní hoši, kteří nekouří, nefetují a nechlastají. Jen texty nejsou zrovna pro děti, jejich kombinace punku a hip hopu však fungovala spolehlivě a rozskákala značnou část již početného publika.      



Krásný smutný den, Nina, 1982, Drogový večírek, Darling... Jasně, vypsaná fiXa a Márdiho skvělá práce s publikem. Na circle pit tentokrát sice nedošlo, ale nálada byla vynikající. A vrchol celého festivalu přišel s Tata Bojs. Uhrančivý Milan Cais za mikrofonem, bicími i nad nimi, neunavitelný baskytarista Mardoša, přesný kytarista Vláďa Bár a klávesový mág Jiří Hradil dostali návštěvníky do varu a ti měli v souladu s textem kapely jediné přání: „Moje jediný přání je opakování." Tatáče nechtěli pustit z pódia, ale nakonec se smířili s alespoň jedním přídavkem.     

Na alternativní scéně zklidnili publikum hráči na hand drum, ale hned následně je rozesmál Kuba Ročňák se svou dětskou diskotékou. Zahrál ale i vážnější songy a stejnou kombinaci nabídl i Jiří Schmitzer. Na Prdel samozřejmě nedošlo, ale narvaný stan ocenil nejen přátelské a skromné vystupování tohoto sympatického herce, bývalého bigbíťáka a dnes písničkáře, ale především skladby Bouda, Víla, Když se zeptáš němého, Japonec, Ferda jede na kole, Hana, Mám malinkou krabičku, Binďa nebo Kaluž. Milé setkání, což platí také o Duu Sympaťáci, bez něhož si snad nelze Kačery ani představit.      

Při vší úctě k českým DJům ukázal španělský Lexlay, jak se hraje ve světě. Nejen, že nápaditě míchal jednotlivé styly a vyzařoval velké charisma, ale hlavně udělal ze svého setu velkou show. Ta musela zaujmout i člověka, kterého jinak elektronická hudba spíše míjí. A kdo si chtěl užít Kačery až na dřeň, ve stanu se hrálo do půl šesté. Tak zase za rok a buďte dobří...