Autentická Katarzia rozdává naději, smíření, radost i melancholii

Narodila se v Nitře, žije v Praze, takže lze Katarzii (Katarínu Kubošiovou) považovat za československou písničkářku. Osobitou, citlivou, charismatickou, odvážnou, v hudbě nevypočitatelnou, ale vždy autentickou a invenční. Všechny tyto charakteristiky potvrdila na novém, v pořadí čtvrtém studiovém albu s názvem Celibát.

Novinka je dosud, co se textů týče, její nejosobnější, nejintimnější deskou. Ve většině písní se jedná o osobní zpovědi, Katarzia se za své pocity, názory, postřehy, prožitky rozhodně nestydí a dokáže jim dát obecnější rozměr. „Zostalo mi po tebe prázdno/Snažila som sa ťa nahradit/Športom, knihami, sexom s bláznom/Predstierala som že mi nevadí/Moja citová smrť." Krása, že?

Stejně jako na předcházející Antigoně se Katarzia spojila s progresivním elektronickým producentem Jonatánem Pastirčákem (Pjoni), ale šanci dala i dalším producentům (Alexander Vincent, Aid Kid, Oliver Torr, LVCIFER). I ti však mají k elektronice blízko, takže album působí velice homogenně. V těchto případech se většinou píše, že samply podmalovávají atmosféru jednotlivých písní. Zde to však absolutně neplatí. Elektronika je neoddělitelnou součástí každé písničky a tvoří dokonalou symbiózu se zpěvem i živými nástroji.

Katarziin zpěv působí křehce, místy až étericky a vždy jde po atmosféře písně a slouží jejímu vyznění. Rozdává naději, smíření, radost, melancholii, smutek, strach, obavy a řadu dalších pocitů. Ani náznakem se zpěvačka nepředvádí, neexhibuje, proto působí naprosto přirozeně a autenticky.

Ale pojďme od začátku. Klavír a křehký zpět otevírají osobní zpověď v písni Samota. A i když se přidávají další nástroje, intimní atmosféra zůstává zachována. „Samota mi nevadí. Ani celibát tela. O lásku neprosím. Nie som osamelá." Jemné i dynamické pasáže se střídají ve skladbě Tristan a Izolda. Výjimečně příběhový text o noční cestě na pohotovost, ale i v něm je hodně osobních pocitů. „Zlomené srdcia sú civilizačná choroba".

Jen elektronika (hodně pestrá) a uhrančivý zpěv utvářejí Drag Queen, píseň s magickou atmosférou, výrazným refrénem a lidská práva nenásilně obhajujícím textem. O vyčerpání ze vztahů vypráví Posledný tanec, nesmírně poetická a křehká píseň se silnou melodií a výraznou elektronikou. Že se dá o ekologii zpívat bez frází a patosu, dokazuje melodicky čistá písnička Hoří i voda.

K nejpestřejším skladbám patří Bonsai. Jemný začátek zlomí energické samply a křehká, přehledná písnička míří k alternativnímu, elektronickému experimentu, který je radost poslouchat. Zklidnění přináší téměř folková, na kytaře založená píseň V noci, zachycující sílu objetí, díky němuž písničkářka mimo jiné zjistí, „že do priepastí nemusím skákať, ale ich zlaniť". Po slovenštině a češtině (Hoří i voda, Blues o dešti) si Katarzia v písni Fairies vyzkouší také angličtinu. Magická, náladotvorná, k world music směřující písnička s hypnotickým rytmem a vnitřní energií, která pozvolna vyplouvá na povrch.

Výrazný klavír ovládá postupně rozkvétající Blues o dešti. Zhudebněná báseň Václava Hraběte představuje jednu z nejpoetičtějších skladeb desky. Další důkaz, jak si Katarzia rozumí s elektronickými beaty, přináší posmutnělá píseň o rozchodu Zostalo mi po tebe prázdno, z níž citujeme ve druhém odstavci. O závěr alba se pak postará Aid Kid a jeho verze V noci. Experimentální, na kousky rozsekaná, přeházená verze, která svojí magičností potěší nejen milovníky alternativnější elektroniky.

Poslouchat Celibát je velké dobrodružství, protože nikdy nevíte, čím vás Katarzia překvapí. Ale to je charakteristické pro celou její tvorbu, písničkářka se totiž nebojí experimentovat a přijímat nové výzvy. I proto se vyplatí k jejím nahrávkám vracet, silné zážitky přinášejí i při opakovaných posleších.