Alešovo pestré Divadlo snů stále boduje

Zpěvák Aleš Brichta rozhodně nestárne, tedy alespoň po hudební stránce! Takhle se mi chtělo hodnotit nedávný velmi vydařený rockový večer ve Cvikově, kdy se ex-frontman legendárních Arakain v doprovodu skvěle sehraného projektu postaral o brilantní zážitek. Sice mu již táhne na 65, ale jeho ikonický vokál zněl ve všech skladbách převážně ze svého sólového období prostě jedinečně. Při jeho bohaté kariéře nelze nezavzpomínat na některá alba nového tisíciletí, které lze i po více než 15 letech vnímat jako nadčasová.

Takovým případem je rozhodně dvojalbum Divadlo snů, které Aleš s partou ostřílených muzikantů stvořil v letech 2005-2006. I v onen cvikovský večer z něho zazněly dvě parádní hitovky, které jsem slyšel naživo poprvé, ale mají neskutečný drive a stále chytlavé kouzlo. První z nich je Peklo už čeká, ke kterému ve své době vznikl nabušený videoklip. 

Aleš se tehdy mohl nejen opřít o originální textovou stránku, ve které je dodnes na české rockové scéně výjimečnou osobností, ale hlavně o výbornou kytarovou souhru Petra Roškaňuka a Petra Buneše, ladné aranže v pozadí poladil Zdeněk Vlč, baskytarou zvuk hutnil Karel Adam a bicí party zajistil Dan Hafstein. Ale to byl jen základ sestavy, protože celé dvojalbum mělo 29 (!) písní, kde se „vyřádili" i další persóny tuzemské rockové či metalové scény: Ota Hereš, Petr Blackie Hoshek, Mirek Mach, Miloš Knopp nebo Jirka Urban ml. Neskutečné melodické party se třeba ozývají v druhém letitém hitu Poslední legionář, který rovněž zaznívá ještě dnes na živých akcích a textově se snad inspiroval neblahými osudy našich vojáků. 

Tahle píseň neohromila jen silným textovým obsahem, ale i Alešovým netypicky ztišeným zpěvem, který se několikrát v různých polohách objevuje i v dalších originálních písních. Třeba v desáté skladbě Mezi proudy si jakoby hraje s tóny a výškami. Rytmus téhle skladby uhání dopředu a člověk by čekal nějaký řev, ale Alešův vyklidněný vokál vyloženě překvapuje. Ta deska je právě o tom. Ukázat co nejvíce poloh, a to nejen zpěvných, ale i kytarových, pocitových, žánrově barevných. Dokazuje to třeba třetí píseň Horal, která je i díky houslím a mandolíně silně načichlá irskou lidovou poetikou, oproti tomu skladba Nebeští jezdci šlape jako Uriah Heep v nejlepší formě. Je tady krásná hitovka Svoboda, ve které zase vynikne akustická kytara. Svou náladou připomíná konec 90. let a částečně první desku projektu Zemětřesení. Má průzračně čistý vokál, před kterým nelze než smeknout. Navíc v druhé části přijdou hymnické sbory. Nechci být špatný prorok, ale tenhle rebelský song by se hravě mohl vytáhnout ze šuplíku, až se někdy v budoucnu vzbudí davy a budou se chtít postavit k odboji!

 

Žánrovou neuchopitelnost potvrzují další skladby, např. španělkou okořeněná Kdo naslouchá mrtvým, kde Aleš opět tajemně šeptá, či heavy rocková pecka Kyselina, která má až horrorový nádech. Tichý a dojemný hlas má i sytě melodický song Milión božích jmen, která byla jasnou výzvou postavit se falešným nálepkám ve jménu duchovních vůdců. 

Album obsahuje i nethrashové, nicméně chytlavě bouřlivé arakainovské nálady poloviny 90. let: úvodní vypalovák Lovec lebek, melodická střednětempová Johanka z parku nebo závěrečný nářez Archanděl jsou toho věrným důkazem. Titulní skladba nejvýstižněji pojímá variabilitu hudebního i lyrického projevu umělce, který zůstává až do dnešních dnů jednou z nejvýraznějších rockových stálic tuzemské scény.

Kdo bude chtít mezi množstvím songů hledat nějakou spojující nit nebo koncepci, bude asi zklamán, ale kdo si bude chtít užít písničky samy o sobě, na některé zahloubat, na jiné zapařit, anebo si vychutnat barevnost a um kytarových pasáží, ten si celé dvojalbum vpravdě užije i dnes do sytosti!