Uriah Heep aneb vznik legendy (II. část)

Uriah Heep jsou i ke konci (rockové muzice zaslíbených) sedmdesátých let světovou rockovou superstar a stále jsou vyhledávanou koncertní atrakcí. Sílu a nezlomného ducha nedokáží zničit ani 80. léta, která byla pro kapelu velmi složitým obdobím. Ostatně víme jakým směrem začala v této dekádě hudba směřovat. Uriah Heep ovšem tyto časy přečkali a s obrovskou silou se vrátili v letech devadesátých. Tento comeback v současnosti stvrzují novými povedenými nahrávkami i výbornými koncerty.

• O vrcholném období Uriah Heep čtěte v první části našeho profilu.
  

Kapelu jsme v minulém díle zanechali v období po odchodu výrazného zpěváka Davida Byrona, jehož hlas patřil k jednomu z hlavních poznávacích znaků formace. Kapela adekvátní náhradu nachází brzy v podobě již zmíněného Johna Lawtona. Spolu s ním přichází alba jako Innocent Victim (1977) a Fallen Angel, kterým se slušně daří v evropských hitparádách. Ještě lépe si ovšem vedou superhity z těchto desek pocházející (zejména Free Me, Come Back To Me). Nástupem další dekády ale skupině začíná docházet dech.

Úpadkové časy slavné skupiny

Nejsložitějšími časy jsou pro skupinu léta osmdesátá, kdy sestavou projde vysoké množství členů a vznikají v lepším případě velmi průměrné desky jako Conquest, Abominog nebo Head First. Typického zvuku kapely pramálo, tvůrčí vyprahlost zde dosahuje vrcholu. Zajímavou výjímkou z této doby je však skladba Lonely Nights, kterou skupině napsal Bryan Adams. Ke konci 80. let přichází na místo vokalisty Bernie Shaw, který ve skupině působí dodnes (čímž také končí do té doby časté změny na tomto důležitém postu).

Svěží hardrockový vítr let devadesátých

Na lepší časy se začíná blýskat až s nástupem let devadesátých a s albem Different World (1991), kdy se kapela zvolna začíná vracet k tvrdšímu pojetí a svým kořenům. Zatímco tato deska návrat k nejlepším počinům a tradicím Uriah Heep pouze naznačuje, pak následující titul Sea Of Light z roku 1995 jej v plné míře potvrzuje. Jedná se totiž o kolekci, která snese srovnání s legendárními tituly skupiny z první poloviny 70. let. Je to klasické album, na němž Uriah Heep znějí opět velmi sehraně a které obsahuje jak dravý hard rock, tak nádherné lyričtější pasáže.

Zkrátka skvělá záležitost, na kterou se snaží navázat o dva roky později „bratříček", album Sonic Origami (ne však tak výrazně). Zatím posledními dvěma tituly Uriah Heep jsou velmi povedené desky Wake The Sleeper (2008) a Into The Wild (2011). Smutnou zprávou, která skupinu postihla nedávno, bylo úmrtí baskytaristy Trevora Boldera (21. 5. 2013), výrazné osobnosti tohoto nástroje, která byla mimo členem spřízněných Wishbone Ash.

Zda se Uriah Heep odhodlají natočit ještě nějaké album (zvlášť pro Bolderově smrti) je nejspíš ve hvězdách. Vzhledem ale k anketě „jak si přejete, aby naše nová deska zněla" na webové stránce skupiny je více než pravděpodobné, že ano. I kdyby se tak nestalo, tahle skupina již nepotřebuje světu nic dokazovat. Podobně jako souputníci z Deep Purple hrají tihle muzikanti zejména pro potěchu jak svoji, tak svých věrných fandů. A že válejí jako za starých časů, na to si lze vsadit. Ohlasy na jejich koncerty a vysoká kvalita posledních desek to jen potvrzují. Jaké bude vystoupení kapely v jihomoravské metropoli a kterých legendárních hitů se milovníci rockové muziky dočkají se dozvíme velice brzy. Jisté je, že to rozhodně bude stát za to!