Uriah Heep aneb vznik legendy (I. část)

Uriah Heep je superskupina působící na poli hard/heavy rockové scény již přes čtyřicet let. Stále aktivní a kompaktní, slavná pro své výrazné hity, respektována pro vybroušená a technicky brilantní alba zejména ze 70. let. A hlavně hard rocková klasika, která se dokázala prosadit originálním způsobem vedle takových kolosů žánru jakými bezesporu byli Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath. Nyní, u příležitosti blížícího se vystoupení kapely v Brně, nás čeká první část poutě její historií.

Skupina začala vznikat již koncem roku 1969, kdy se klávesista Ken Hensley připojil ke skupině Spice, jejíž členy byli kytarista Mick Box a zpěvák David Byron. Velmi záhy jsou obsazeny i posty baskytaristy a bicích a kapela se přejmenovává na Uriah Heep, podle záporné postavy románu David Copperfield od Charlese Dickense. Záměrem skupiny je odlišit se od dobových superhvězd typu Led Zeppelin nebo Deep Purple. Inspirováni skupinou Vanilla Fudge se orientují na spojení výrazných kláves a řízných kytar v pozadí s vrstvenými a vypjatými vokály. Vzniká tak další originální pojetí hard rockové muziky.

Postupná cesta na vrchol

A již počátkem roku 1970 přichází debutové album (příznačně pojmenované Very 'eavy Very 'umble) s velkým hitem a stylovou hymnou Gypsy a několika dalšími výraznými skladbami (za zmínku jistě stojí nadupaná Walking In Your Shadow). Album celkově se zatím nijak výrazněji neprosazuje (krom Německa) a to i přes své nesporné kvality. Pokračování v podobě desky Salisbury vychází již o rok později a nese v sobě více typických ingrediencí kapely jako již zmíněné vrstvené vysoké vokály (drsná Bird Of Prey) a složitější kompozice v podobě titulní skladby, která dala název celé desce. Krom dalších obsahuje i skladbu Lady In Black, evergreen ze zlatého fondu rockové hudby v našich končinách téměř zlidovělý (i díky coververzi Aleše Brichty).

Léta sedmdesátá jsou obecně vzato pro Uriah Heep nejvýraznější dekádou. Kapela tvoří kultovní desky jako Look At Yourself, Demon’s And Wizards, nebo The Magician’s Birthday na nichž v podstatě nelze nalézt špatnou skladbu. Z nich pochází ty největší hity skupiny jako Tears In My Eyes (úžasné kytarové sólo a všechny poznávací znaky kapely dotažené až na vrchol ve čtyřech minutách), slavná balada July Morning, poloakustická The Wizard, případně hard rockový nářez Easy Livin’.

Na vrcholu

Uriah Heep se těmito díly stále více prosazují i v Anglii a Americe a jsou jednoznačně úspěšní. Obrovskou pohodu, souhru a kompaktnost prokazuje i brilantní živák Live In January (1973) zachycující syrovost a jízdu divokých rockových mejdanů do posledního detailu. Jako poslední z řady klasických alb Uriah Heep se dá označit Sweet Freedom (1973), to si zároveň vede i nejlíp z dosavadních alb v žebříčku ve Velké Británii. Sound kapely na těchto deskách dosáhl absolutního vrcholu a mnohdy přesahoval až do progresivně rockových vod.

Období po Byronovi

Následující období sice není tak výrazné, ale i tak je skupina stále úspěšná (byť alba již nejsou tak kvalitní). Již od samého založení jsou pro Uriah Heep příznačné časté změny v sestavě. Doteď to však bylo na méně výrazných místech. V roce 1977 dochází k personální změně zásadnějšího rázu, kdy ze skupiny odchází David Byron. Výrazný vokalista a zakládající člen vydal několik sólových alb a v roce 1985 se bohužel odebral k věčnému jamu po bok dalších legend rockové hudby. V Uriah Heep byl nahrazen Johnem Lawtonem ze skupiny Lucifer’s Friend a pod názvem Firefly vznikl po delší době opět výraznější albový komplet.

A na tomto místě se s Uriah Heep rozloučíme. Těsně před nástupem jejich útlumového období a pozdějšího triumfálního vzestupu v podobě comebackového alba.

• Uriah Heep aneb vznik legendy (II. část)