Zpěvák kapely Saxon, Biff Byford, vydává první sólovku v devětašedesáti letech

Nová vlna britského heavy metalu vyrostla na konci sedmdesátých let na základech britské hard rockové školy a měla několik hrdinů. Mezi nimi i kapelu Saxon ze severoanglického Barnsley s charismatickým frontmanem Biff Byfordem. Nejenže hrála přímočarý a na svou dobu nezvykle tvrdý heavy metal, ale dokázala s ním zabodovat i v britské hitparádě. Druhé řadové album Wheels of Steel (1980) bylo dokonce platinové.  

A byl to právě Byford, kdo se stal hlavní poznávací značkou této anglosaské smečky. O to víc překvapuje, že s ní dokázal natočit dvaadvacet studiových alb, zatímco na svoji první sólovku si musel počkat až do svých devětašedesáti. Nejspíš proto, že se mu doma v šuplíku nashromáždily věci, které by nezapadly do repertoáru Saxon, ale měl potřebu je na stará kolena ventilovat. A skutečně. Jedenáct skladeb se vrací svým pojetím někam do doby před vznikem jeho domovské kapely.  

Jsou rozmanitější a nejsou pochopitelně jen o heavy metalu. Ukazují i druhou tvář dlouhovlasého zpěváka, jehož srdce je spjato s anglickým severem a zdejšími středověkými legendami. Nelze se proto divit, že deska skrývá nejedno překvapení. Například tradiční anglickou lidovou píseň Scarborough Fair, kterou kdysi proslavili Simon s Garfunkelem. Nebo romantickou baladu Me And You se saxofonem na závěr, k níž vydal zpěvák na svatého Valentýna videoklip. 

Je v ní ale i kus poctivého rock´n´rollu a několik řádně nabroušených kousků, jež vznikly pod producentskou taktovkou Jackyho Lehmanna ve studiích Brighton Electric Studio a za něž by se nemuseli stydět ani Saxon. I tak se ale Biff Byford vydává se svou prvotinou School Of Hard Knocks do trochu jiných sfér, než jsme u něj zvyklí. Odhaluje nám totiž světy, kde sídlí jeho duše. O to víc se upřímnost metalového barda cení, i když ví, že nemůže uspokojit všechny svoje fanoušky.

Autor recenze: Roman „News" Zahrádka